Celý život jsem žil sám, bez manželky a dětí, a nikdy jsem toho nelitoval. Jenže pak jsem potkal Martinu, která mi obrátila svět vzhůru nohama a donutila mě přehodnotit všechno, čemu jsem věřil. Teď stojím před rozhodnutím, které mě děsí víc než samota – otevřít se lásce a změnit svůj život.
Jmenuji se Alena a po třiceti letech manželství jsem se rozhodla udělat krok, který mi změnil život. Vyhodila jsem manžela z domu a stala se černou ovcí rodiny. Přesto věřím, že jsem konečně začala žít podle sebe.
Jmenuji se Eva a v sedmapadesáti jsem konečně našla lásku, o které jsem si myslela, že už ji nikdy nezažiju. Místo radosti ale čelím nepochopení a podezření od vlastní dcery, která tvrdí, že můj snoubenec je podvodník. V příběhu popisuji bolestivé rodinné rozepře, vnitřní boj mezi důvěrou a pochybnostmi a hledání odpovědi na otázku, zda mám právo na štěstí navzdory všem.
Jednoho deštivého odpoledne jsem navštívila svou bývalou kolegyni Janu, která žije sama v malém bytě na sídlišti v Praze. Vždy byla laskavá a ochotná, ale její děti ji už roky nenavštívily a manžel zemřel před deseti lety. Při našem rozhovoru jsem pochopila, že za její osamělostí se skrývá mnohem víc než jen neochota rodiny – a že vina i odpuštění mají v životě své místo.
Celý život jsem žila pro své děti, obětovala jim čas, energii i sny. Teď, když jsem v důchodu a potřebovala bych jejich blízkost, zůstala jsem sama v tichém bytě. Přemýšlím, kde se stala chyba a jestli jsem opravdu mohla udělat něco jinak.
Všechno začalo tím, že jsem prodala svůj byt, abych pomohla synovi a jeho rodině. Doufala jsem, že společné bydlení nás sblíží, ale místo toho přišly konflikty, nepochopení a pocit, že už nikam nepatřím. Teď přemýšlím, jestli jsem udělala správné rozhodnutí, nebo jestli jsem jen ztratila všechno, co jsem měla.
Jmenuji se Jana a už deset let jsem rozvedená, přesto každý den navštěvuji svou bývalou tchyni, paní Novotnou. Lidé v našem paneláku si šuškají a nechápou, proč to dělám, když mám nového manžela a vlastní rodinu. Jenže nikdo netuší, co mě k těmto návštěvám opravdu vede a jaké tajemství mezi mnou a paní Novotnou zůstává nevyřčené.
Před deseti lety mi Jakub, můj manžel, zmizel ze života beze slova vysvětlení. Zůstala jsem sama s bolestí, hrdostí a otázkami, na které jsem nikdy nedostala odpověď. Když se po letech znovu objevil, musela jsem čelit nejen minulosti, ale i vlastnímu strachu a touze po uzavření.
Jednoho deštivého večera mi máma oznámila, že musím odejít z bytu, protože potřebuje být sama. V tu chvíli se mi zhroutil svět, protože jsem netušila, kam půjdu, a navíc jsem měla pocit, že ztrácím poslední jistotu v životě. Tento příběh vypráví o našem rodinném konfliktu, o zradě, bolesti i naději na nový začátek.
Jmenuji se Milena a právě jsem překročila sedmdesátku. V rozhovoru s dávnou kamarádkou Janou jsem si poprvé přiznala, jak moc se můj svět změnil – nejen tělem, ale hlavně duší. Je to příběh o ztrátách, nových začátcích a o tom, co znamená být starý v české realitě.
Jmenuji se Milena a je mi 68 let. Po smrti manžela žiji sama v paneláku na pražském sídlišti a zoufale toužím po blízkosti svých dětí, které však odmítají, abych se k nim nastěhovala. Každý den zápasím s pocitem osamění a přemýšlím, kde se stala chyba.
Všechno začalo jedním telefonátem, který mi převrátil život naruby. Po smrti táty jsem se rozhodla vzít maminku k sobě do Prahy, ale naše soužití přineslo víc bolesti a konfliktů, než jsem si kdy dokázala představit. Teď stojím před otázkou, jestli jsem udělala správné rozhodnutí a jestli lze vůbec napravit to, co jsme si navzájem způsobili.
