Jmenuji se Petra a poslední roky žiju v manželství, kde jsem na všechno sama – od dětí přes domácnost až po práci. Můj muž Tomáš je fyzicky přítomný, ale duchem dávno někde jinde, a já se každý den ptám, kde jsem udělala chybu. Příběh o vyčerpání, ztrátě sebevědomí a hledání odpovědi na otázku, jestli má smysl dál bojovat.
Vše se zlomilo v jediném okamžiku, když mě partner i jeho matka obvinili z nevěry a odmítli mé nenarozené dítě. Zůstala jsem sama, opuštěná a musela jsem se naučit žít bez podpory, kterou jsem považovala za samozřejmou. Po letech, kdy jsem si vybudovala nový život se synem, mě minulost dohnala – ale já už byla silnější a připravená postavit se jí čelem.
Jmenuji se Marie a po smrti manžela jsem zůstala sama v domě, který jsme společně budovali celý život. Můj syn Tomáš a jeho žena Jana mě teď tlačí, abych se odstěhovala, protože chtějí dům pro sebe. Bojuji s pocitem zrady, osamělosti i touhou chránit vzpomínky na svého muže.
Jmenuji se Marie a už rok jsem neviděla svou milovanou vnučku Aničku. Poté, co jsem přestala finančně podporovat svého syna Petra, mě od sebe i od Aničky odstřihl. Každý den mě pronásleduje bolest, vztek i otázky, zda jsem udělala správně.
Jmenuji se Ivana a ve svých devětadvaceti letech jsem se ocitla sama na mateřské, když můj partner odmítl převzít odpovědnost za našeho syna a vše přenechal své matce. Můj příběh je o tiché bolesti, ztracené důvěře a každodenním boji za pochopení a podporu. Ptám se: Kam se poděla láska, když přišly skutečné zkoušky?
Jmenuji se Marie a celý život jsem obětovala dětem, ale na stáří jsem zůstala sama a zapomenutá. Po smrti manžela se moje dcery odcizily a já se ocitla v chudobě, přestože jsem jim dala všechno. Teď se ptám – má vůbec smysl obětovat se pro rodinu, když nakonec zůstane člověk sám?
Jednoho dusného červnového večera jsem se hádala s mámou, která nikdy nepochopila, proč potřebuji být chvíli sama. Utekla jsem do staré chaty po dědovi na Šumavě, kde jsem čelila nejen prachu a samotě, ale hlavně svým strachům a rodinným tajemstvím. Tenhle léto mě změnilo víc, než jsem čekala – a pořád nevím, co znamená být opravdu svobodná.
Sedím v kuchyni svého panelákového bytu na pražském sídlišti a přemýšlím, proč mě vlastní děti odmítly přijmout pod svou střechu. Samota mě tíží, ale snažím se najít nový smysl života i bez rodiny, která mi zůstala vzdálená. Příběh o bolesti, naději a hledání radosti v každodenních maličkostech.
Když mě sousedka Jana požádala, abych se postarala o její maminku, netušila jsem, jak moc mi to změní život. Po odchodu do důchodu jsem se cítila zbytečná a osamělá, ale péče o paní Věru mi dala nový smysl. Přestože to nebylo vždy jednoduché, naučila jsem se, že i v pozdním věku může člověk najít radost a přátelství tam, kde by to vůbec nečekal.
Jsem Marie a poslední měsíce žiju ve vlastním domě jako host. Můj syn Michal a jeho žena Kateřina se ke mně nastěhovali po ztrátě práce, ale místo rodinné soudržnosti cítím jen samotu a bezmoc. Každý den bojuji s otázkou, jestli mám právo bránit svůj domov, nebo jestli bych měla odejít a začít znovu.
Když jsem se nastěhoval do svého prvního bytu na Žižkově, netušil jsem, že mě čeká víc než jen malování a montování nábytku. Za jednou z oprýskaných zdí jsem objevil starou panenku a ručně psaný vzkaz, který mi změnil pohled na celý můj nový domov. Od té chvíle se začaly dít věci, které mě donutily přemýšlet, jestli jsem udělal správné rozhodnutí.
Jednoho deštivého večera jsem musela říct svým dcerám, aby odešly z domu, protože bolest po smrti mého manžela mě dusila. Procházím vinou, smutkem i nepochopením, ale zároveň hledám cestu zpět k sobě a k tomu, co znamená být rodina. Můj příběh je o odvaze čelit samotě a o tom, jak těžké je někdy milovat i sám sebe.
