Jsem Marie a po třiceti letech manželství mě opustil manžel kvůli mladší ženě. Nejtěžší však nebyla jeho zrada, ale slova našich dospělých synů, která mi zlomila srdce. V tomto příběhu sdílím bolest, zradu i hledání nové síly, která mě nakonec postavila zpět na nohy.
Ještě před pár lety jsem byla středobodem každé oslavy, člověkem, kterému nikdy nechyběla společnost. Dnes sedím sama v kuchyni, sleduji blikající displej telefonu a přemýšlím, kde se všechno pokazilo. Můj příběh je o tom, jak se člověk může ocitnout sám, i když byl vždy obklopen lidmi – a jak těžké je najít cestu zpět.
Ještě před pár lety jsem byla středobodem každé oslavy, dnes sedím sama v kuchyni a čekám na zprávu, která nepřijde. Vzpomínám na to, jak jsem pro ostatní žila, a přemýšlím, kde se to všechno zlomilo. Můj příběh je o ztrátě přátelství, rodinných konfliktech a hledání vlastní hodnoty v době, kdy se zdá, že už nikoho nezajímám.
Jmenuji se Tomáš a po rozvodu jsem deset let hledal smysl života v povrchních vztazích. Pak jsem potkal Veroniku, ženu, jejíž samota a tajemství mě fascinovaly i děsily. Naše setkání mě přiměla přemýšlet, jestli je možné překonat vlastní démony a skutečně někoho milovat.
Nikdy bych nevěřila, že po tolika letech samoty ještě zažiji něco, co mi rozbuší srdce. Po smrti manžela jsem žila jen pro děti a vnoučata, ale jedno náhodné setkání v parku mi obrátilo život naruby. Teď se ptám sama sebe, jestli mám právo být znovu šťastná, i když to okolí nechápe.
Dala jsem synovi rodinný dům, aby mohl začít nový život. Teď ale cítím prázdnotu a ptám se sama sebe, jestli jsem udělala správnou věc. Vzpomínky, rodinné konflikty a touha po blízkosti mě pronásledují každý den.
Vše začalo telefonátem, který mi změnil život. Moje máma, která nikdy nechtěla pracovat, se najednou provdala za bohatého podnikatele a přerušila se mnou i s vnoučaty veškerý kontakt. Zůstala po ní jen prázdnota a otázky, na které možná nikdy nenajdu odpověď.
Celý život jsem věřila, že domov je místo, kde se rodí blízkost a rodina drží pohromadě. Když jsem předala náš rodinný dům synovi, doufala jsem, že mu tím pomůžu postavit se na vlastní nohy. Teď ale každý den přemýšlím, jestli jsem tím neztratila víc, než jsem čekala.
Jsem Jana a celý život jsem sledovala, jak moje sestra Alena dává vše svým dětem. Když ji ale nemoc upoutala na lůžko, její vlastní děti se k ní otočily zády. Teď přemýšlím, kde se stala chyba a jestli jsme mohly udělat něco jinak.
Jednoho deštivého večera jsem se stal opatrovníkem své babičky, když mi v bytě na Žižkově oznámila, že už neví, kdo jsem. Musel jsem se naučit žít s jejími ztrátami paměti, s vlastními pochybnostmi a s tlakem rodiny, která měla na všechno jiný názor. Příběh o tom, jak láska a povinnost někdy znamenají těžká rozhodnutí a jaké to je, když se role v rodině obrátí.
Když můj muž Petr odcházel a odvážel poslední krabici z garáže, stála jsem ve dveřích a sledovala, jak mizí. Po třiceti letech manželství a mateřství jsem zůstala sama – a poprvé v životě musím zjistit, kdo vlastně jsem. Je to příběh o ztrátě, hledání vlastní identity a odvaze začít znovu, i když už je vám skoro šedesát.
Když můj manžel Petr odcházel a já zůstala sama v prázdném domě, cítila jsem jen prázdnotu. Po třiceti letech, kdy jsem byla jen ‚manželkou‘ a ‚matkou‘, musím poprvé v životě zjistit, kdo vlastně jsem. Je to bolestivé, ale možná je to i šance začít znovu.
