Jmenuji se Věra a ještě před pár měsíci jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co člověk má. Jenže když mi začaly mizet peníze a dcera s manželem mi nutili podepsat papíry, které jsem nechápala, začala jsem se bát. Kdyby nebylo mé sousedky paní Novotné, možná bych dnes neměla ani střechu nad hlavou.
Jmenuji se Jana a nikdy nezapomenu na den, kdy mi bratr zavolal, že je v nemocnici. Celý život se obětoval svým dětem, ale když ho nejvíc potřeboval, zůstala jsem u jeho postele jen já. Tento příběh je o tom, jak hluboké mohou být rodinné rány a jak těžké je najít odpuštění.
Dnes jsem udělala něco, co jsem si nikdy nemyslela, že dokážu. Vyhodila jsem svého syna Tomáše a jeho ženu Lucii z našeho bytu, protože už jsem dál nemohla snášet, jak mě přehlížejí a berou jako samozřejmost. Teď, když jsem za nimi zavřela dveře, poprvé po letech cítím, že mám svůj život zase ve svých rukou.
Jmenuji se Marie a celý život jsem balancovala mezi loajalitou k rodičům a oddaností manželovi. V tichosti jsem snášela jejich požadavky, obětovala své sny a doufala, že tím zachovám klid v rodině. Dnes, když sedím v prázdném bytě, se ptám sama sebe, jestli to všechno mělo smysl.
Jsem Martina a už několik let žiji ve stínu rodiny svého partnera. Každý náš společný okamžik je narušen jeho neustálým zachraňováním příbuzných. Vyprávím o bolesti, frustraci a samotě, které mě provázejí každý den.
Jmenuji se Radek a jsem otec čtyř dětí. Po smrti manželky jsem se snažil zvládnout rodinu sám, ale jeden osudný večer, kdy jsem nechal nejstaršího syna hlídat sourozence, mi obrátil život naruby. Teď stojím před soudem a ptám se: Je možné být dobrým rodičem v očích společnosti, když děláte jen to nejlepší, co umíte?
Jednoho deštivého odpoledne jsem poprosila svou maminku, aby pohlídala mé děti, ale její odmítnutí mě zasáhlo hlouběji, než jsem čekala. Vždycky jsem věřila, že rodina drží při sobě, ale najednou jsem stála před otázkou, jestli je krev opravdu hustší než voda. Tento příběh je o bolesti, zklamání a hledání síly odpustit.
Jmenuji se Marie a celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Svému synovi jsem dala vše, co jsem měla, a věřila jsem, že mě nikdy nezradí. Teď stojím sama před zavřenými dveřmi a ptám se sama sebe, kde jsem udělala chybu.
Můj příběh začíná v okamžiku, kdy jsem zoufalá a zlomená vyřkla slova, která změnila vše: ‚Pokud mi nepomůžete, všechno prodám a půjdu do domova.‘ Po letech obětování pro své děti jsem se cítila zrazená a zapomenutá. Dnes přemýšlím, jestli jsem tu hranici nestanovila příliš pozdě a co to vlastně znamená být rodičem v dnešní době.
Jmenuji se Alena a po smrti manžela jsem zůstala sama se třemi dětmi. Moje máma mi odmítá pomáhat s hlídáním, i když vím, že by mohla. Každý den bojuji s pocitem viny, únavou a zoufalstvím, protože musím pracovat a zároveň být mámou na plný úvazek.
Po bolestivém rozvodu jsem utekla na Šumavu, abych našla samu sebe. V cizím penzionu, mezi neznámými lidmi a šuměním lesa, jsem se musela postavit svým strachům, vzpomínkám a rodinným konfliktům. Nakonec jsem pochopila, že mé jizvy jsou součástí mé cesty, ne jejím koncem.
Jmenuji se Božena a je mi 73 let. Nedávno jsem zažila bolestivý okamžik, kdy jsem si uvědomila, jak snadno se starší lidé stávají neviditelnými pro své okolí. Tato vzpomínka je mým pokusem otevřít oči těm, kteří zapomínají, že stáří si zaslouží úctu a pozornost.
