Nejde jen o nekonečné domácí práce nebo úkoly, které přinášejí málo radosti. Jde také o nedostatek ocenění, povzbuzení a vděčnosti. Manžel Sáry jí nikdy nepoděkoval.
Od dětství jsem věřila, že láska je nejdůležitější věcí ve vztahu a vše ostatní je druhořadé. Vzala jsem si svého manžela poměrně brzy, ještě během studia na vysoké škole. Můj manžel, Jan, byl mým spolužákem. Nepocházel z bohaté rodiny, ale já už měla svůj vlastní byt, který jsem zdědila po babičce. Svého manžela jsem hluboce milovala a nic jiného pro mě nebylo důležité.
Každý má svou představu o tom, co znamená starat se o někoho. Pro moji mámu to ale znamená dělat všechno za mě. Už od dětství mě to unavovalo. Snažila se vybrat ty nejlepší hračky, nejzajímavější pohádky a nejlepší mimoškolní aktivity pro mě. Dokonce se snažila vybírat i mé přátele. Stále si pamatuji, jak trapně jsem se cítil, když se objevila na mých hodinách.
Nebyl to dobře vychovaný, zdravý muž; pracoval jako řidič doručovací služby. Po práci se vracel domů a ponořil se do videoher. Linda se snažila promluvit se svou dcerou, ale
Vždy jsem věřila, že mám dokonalou rodinu. Dělala jsem vše pro svého manžela, úplně jsem se v něm a našich dětech ztratila. Nebudu lhát, vždy jsem si myslela
Měli jsme skvělý tým. Moji pozornost zvláště upoutal Jan, který pracoval v sousedním oddělení. Bylo mu tehdy třicet pět let. Také si mě všiml a začal
Jako jedináček dostávala Tereza to nejlepší, i když její rodiče byli přísní a drželi ji na krátkém vodítku. Výsledkem bylo, že Tereza vyrostla v osobu, která
Je to nečekaný obrat osudu, ale po 5 letech manželství můj manžel, Jakub, náhle rozhodl, že je nepopiratelným vůdcem naší rodiny, s právem mě zmenšovat. Zpočátku jsem si myslela, že je to jen přechodná fáze, ale jak jeho nedostatek respektu rostl, věděla jsem, že musím jednat. Toto je příběh o tom, jak jsem bojovala proti snižování respektu mého manžela, příběh, který nekončí usmířením, ale tvrdě vybojovanou lekcí o sebeúctě.
