Jmenuji se Jana a žiju v malém bytě v Brně se svým manželem Petrem a našimi dvěma dětmi. Moje tchyně, paní Alena, pořád vypráví, jak moc jí chybí vnoučata, ale když ji potřebujeme, vždycky si najde výmluvu. Tato situace mě ničí a nutí mě přemýšlet, co je v naší rodině vlastně opravdu důležité.
Jmenuji se Klára a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem poprvé držela svého syna Matěje v náručí – a na to, jak v tu chvíli začalo mezi mnou a mými rodiči něco nenávratně praskat. Slíbili mi, že tu pro mě budou, ale když jsem je nejvíc potřebovala, zůstala jsem sama. Sdílím svůj příběh, protože chci pochopit, jestli jsem byla příliš naivní, nebo jestli se české rodiny opravdu mění.
Vždycky jsem věřila, že rodina je oporou v těžkých chvílích. Po narození našeho syna jsem však zjistila, že sliby a skutečnost jsou dvě různé věci. Tato zkušenost mě donutila přehodnotit, co pro mě rodina vlastně znamená.
„Jak bych tě mohla nemít ráda, můj drahý? Jsi můj jediný syn a chybíš mi pořád.“ – „Mami, je mi už třicet devět let,“ odpověděl Jan.