Jmenuji se Jana a po 35 letech manželství s Karlem stojím na prahu rozvodu. Vždycky jsem si myslela, že jsme šťastní, ale letos na Silvestra se všechno změnilo. Příběh o tom, jak se může i dlouholetý vztah rozpadnout a jak těžké je najít sílu začít znovu.
V den svých šedesátých narozenin jsem od manžela dostala místo dárku rozvodové papíry. Celý můj svět se v tu chvíli zhroutil a já musela čelit pravdě o našem manželství i sobě samé. Příběh o zradě, hledání vlastní hodnoty a odvaze začít znovu.
Stojím na chodbě paneláku s jediným kufrem a srdcem rozervaným na kusy. Před rokem jsem z lásky přepsala byt na svou dceru, dnes mě z něj bez slitování vyhodila. Přemýšlím, kde jsem udělala chybu a jestli je možné, aby se vlastní dítě obrátilo proti matce.
Jmenuji se Jaroslav a nikdy bych nevěřil, že stáří může být tak osamělé. Můj syn Tomáš si myslí, že se mám dobře, ale pravda je, že už měsíce přežívám na levné ovesné kaši, zatímco jemu vyprávím o steaku a ovoci. V tom tichu mezi námi se skrývá víc bolesti, než bych kdy přiznal.
Jmenuji se Jaroslava a po smrti manžela jsem zůstala sama v našem bytě na pražském sídlišti. Moje dcera Lenka mě často navštěvuje, ale její péče se někdy mění v dusivou kontrolu, která mi bere poslední zbytky svobody. Příběh o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi láskou, péčí a potřebou vlastního prostoru.
Sedím v nemocniční čekárně a modlím se za svou maminku, která bojuje o život. Vzpomínám na naše společné chvíle, na rodinné hádky i smíření, a přemýšlím, jestli víra a modlitba opravdu dokážou změnit osud. Tento příběh je o tom, jak jsem v nejtěžších chvílích našla sílu v rodině a naději v modlitbě.
Celý život jsem se vyhýbal závazkům, nikdy jsem se neoženil, nemám děti. Vždy jsem si myslel, že mi to tak vyhovuje, až do chvíle, kdy jsem potkal Janu. Teď, když mi je šedesát, se ptám sám sebe: Nebylo už pozdě začít žít doopravdy?
Jmenuji se Eliška a je mi 64 let. Můj manžel Petr mě po třiceti letech opustil, abych po třech letech zažila jeho nečekaný návrat a prosbu o druhou šanci. Příběh je o bolesti, osamělosti, ale i o odvaze čelit minulosti a hledat odpovědi na otázky, které nemají jednoduchá řešení.
Jsem Marie, vdova, která celý život žila nezávisle. Po smrti manžela jsem zůstala sama v našem bytě, kde jsem prožila většinu života. Když mi dcera navrhla, abych se odstěhovala do malé garsonky a ona pronajala můj byt, pocítila jsem bolest zrady a začala bojovat za své místo na světě.
Po odchodu do důchodu jsem ztratila smysl života a pocit, že jsem potřebná. Vzpomínám na roky v knihovně, na rodinu, která mě potřebovala méně a méně, a na vnitřní boj s pocitem zbytečnosti. Hledám nový smysl a ptám se, jestli stáří opravdu znamená konec užitečnosti.
Celý život jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Když jsem prodala náš velký byt, abych mohla finančně pomoci svým dětem, myslela jsem, že tím upevním naše vztahy. Místo toho jsem zůstala sama v malém bytě a čekám na jejich návštěvu, která nepřichází.
Celý život jsem si zakládala na samostatnosti a odmítala jakoukoli pomoc. Teď, když jsem stará a sama, si uvědomuji, jak moc mi chybí blízkost a obyčejná lidská přítomnost. Přemýšlím, jestli jsem si svou samotu nezpůsobila sama a jestli je ještě šance něco změnit.
