Celý život jsem žila pro své děti, obětovala jim čas, energii i sny. Teď, když jsem v důchodu a potřebovala bych jejich blízkost, zůstala jsem sama v tichém bytě. Přemýšlím, kde se stala chyba a jestli jsem opravdu mohla udělat něco jinak.
Jmenuji se Milena a právě jsem překročila sedmdesátku. V rozhovoru s dávnou kamarádkou Janou jsem si poprvé přiznala, jak moc se můj svět změnil – nejen tělem, ale hlavně duší. Je to příběh o ztrátách, nových začátcích a o tom, co znamená být starý v české realitě.
Jmenuji se Milena a je mi 68 let. Po smrti manžela žiji sama v paneláku na pražském sídlišti a zoufale toužím po blízkosti svých dětí, které však odmítají, abych se k nim nastěhovala. Každý den zápasím s pocitem osamění a přemýšlím, kde se stala chyba.
Příběh Aleny, která po oslavě svých šedesátých narozenin přehodnocuje svůj pohled na lásku a manželství. Po letech strávených v nešťastném svazku si uvědomuje, že její touha po manželství s věkem slábne. Tento příběh zkoumá složitosti lásky v pozdějších fázích života a důvody, proč se některé starší ženy mohou vyhýbat opětovnému sňatku.
Izabela, starší žena bez dětí, sdílí svůj příběh o osamělosti a hledání smyslu života. Navzdory společenským očekáváním zjistila, že děti nejsou zárukou štěstí nebo naplnění. Její vyprávění zpochybňuje běžné představy o rodině a osamělosti.
„Ve věku 72 let se ocitám sám v Praze, městě plném života. Moje děti mají své vlastní životy a mé pokusy o znovunavázání kontaktu byly přijaty s laskavou rezervovaností. Dny se zdají dlouhé a noci ještě delší, zatímco hledám smysl v této nové kapitole samoty.“
Předtím, než jsme se setkali, měl můj manžel ženu a dvě děti. Když jeho žena zjistila, že je těhotná s dvojčaty, její svět se obrátil vzhůru nohama.
Richard si stále nemohl zvyknout na své nové prostředí. Život je nepředvídatelný. Otec tří dětí, nikdy si nepředstavoval, že stráví své zlaté roky v domově důchodců. Ale jeho život byl kdysi plný radosti a prosperity. Měl dobře placenou práci, prostorný dům, auto, úžasnou manželku a tři rozkošné děti.
Adéla vždy chtěla děti, ale nikdy se nevdala. Vychovala své syny Jakuba a Kryštofa sama, doufajíc, že zůstanou blízko a budou ji podporovat ve stáří. Život však měl jiné plány, když se rozhodli oženit a založit vlastní rodiny.
Někdy není změna možná. Vezměte si mě, například. Je mi 70 let a cítím se uvězněná v životě, který jsem nikdy skutečně nežila pro sebe. Teď bojuji s hlubokou depresí, protože jsem nikdy neměla možnost prožít své vlastní sny.
Hana byla neobvyklá žena. Byla atraktivní, upravená a vždy měla stylový účes. Nicméně, měla obtížnou povahu. Její hlas byl hlasitý, nebyla příliš zdvořilá a často pomlouvala lidi kolem sebe. Nevadilo jí to dělat ani v jejich přítomnosti. Jak se lidé cítili, ji příliš nezajímalo. Často mluvila o problémech ve svém životě.
