Píšu svůj příběh o tom, jak jsem po stěhování z Brna do Prahy přišel o kontakt se svými dětmi. Vzpomínám na bolestné hádky s manželkou, které nás všechny rozdělily, a na to, jak se snažím najít odvahu a způsob, jak znovu navázat vztah se svými syny. Sdílím své pochyby, vinu i naději, že ještě není pozdě něco změnit.
Před rokem jsme se s manželem přestěhovali k jeho matce na venkov. Zpočátku jsem věřila, že společné bydlení nám pomůže, ale brzy jsem zjistila, jak moc jsem se mýlila. Teď každý den bojuji o kousek soukromí a přemýšlím, jestli jsme neměli raději zůstat v našem malém bytě ve městě.
Jednoho deštivého večera jsem stál před dveřmi bytu své dcery, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Po našem stěhování do Prahy a rozvodu s manželkou se mé děti ode mě odcizily, a já teď zoufale hledám způsob, jak je znovu získat zpět. V tomto příběhu popisuji bolest odloučení, vinu i naději na smíření.
„Opravdu tohle chce můj syn Petr? Nemohu tomu uvěřit! Jen proto, že máme své rozdíly, bych měl opustit domov, který jsem si po desetiletí hýčkal.“
Jak se vyrovnat s emocionálním zmatkem, když náš syn požaduje, abychom opustili rodinný dům.
Byli jsme manželé sedm let. První tři roky byly blažené, ale pak se všechno začalo rozpadat. Nikdy jsem si nepředstavovala, že můj manžel bude tak bezcitný a sobecký. Měli jsme dvě dcery, Aničku a Terezku. Ale můj manžel mi nikdy nepomáhal s jejich výchovou. Neustále jsme se hádali. Všechno se změnilo v den, kdy jsem se rozhodla odejít.
Přistoupila ke dveřím, pokusila se vstoupit do domu, ale babička je zamkla. Máma volala, klepala, ale nikdo neodpovídal. Zvažovala zavolat záchrannou službu, aby otevřela dveře.
Když nás opustil otec Honzy, právě začínal na střední škole. Zemřel při tragické autonehodě. Musela jsem ho vychovávat sama a zvládat všechny výdaje. Teď, po letech, mě můj syn žádá o další oběť.
Tvrdí, že nám pomůže s dětmi, abych se mohl vrátit do práce, i když jí to dříve nikdy nezajímalo. Teď jsem v dilematu.
Lea odešla do důchodu ve věku 60 let. Poté se přestěhovala ke svému synovi Petrovi a jeho manželce Lence, kde se starala o jejich domov a vychovávala jejich dceru Ninu po dobu deseti let. Lea jen zřídka navštěvovala svůj vlastní byt, možná jednou za měsíc, aby zkontrolovala, zda je vše v pořádku. Vyhýbala se pronajímání bytu, aby předešla případným nedorozuměním. Žila pokojně s rodinou Petra, chápajíc, že
Můj vztah s tchyní, Valerií, nikdy nebyl hladký. Vyměňovali jsme si zdvořilostní fráze, ale vždy to bylo napjaté. Nikdy jsem nepochopil důvod našeho napjatého vztahu.
Jakmile se oteplí, začneme pravidelně navštěvovat naši venkovskou chalupu a trávíme tam hodně času. Sousední pozemek byl dlouho prázdný, ale najednou byl koupen. Teď čelíme nečekanému problému.
