Vychovávat dítě, zvláště dceru, znamená dát jí to nejlepší ze všeho. Můj manžel a já jsme si to uvědomili téměř současně. Naše dcera, Anna, se narodila pozdě v našem životě a věděla jsem, že bude naše jediné dítě. I když jsem ležela v nemocnici ve křehkém stavu, stále jsem opakovala to samé: kupte ty nejlepší pleny a
Paní Novákovou jsem poznala přes svou matku. Pracovaly spolu. I když se časem přestaly vídat, ráda jsem se s paní Novákovou občas setkávala. Měly jsme podobné povahy. Život paní Novákové nebyl vůbec snadný. Ve třiceti pěti letech porodila svého druhého syna a jen o rok později její milovaný manžel náhle zemřel. Zůstala sama v malém dvoupokojovém bytě s
Byli jsme manželé sedm let. První tři roky byly blažené, ale pak se všechno začalo rozpadat. Nikdy jsem si nepředstavovala, že můj manžel bude tak bezcitný a sobecký. Měli jsme dvě dcery, Aničku a Terezku. Ale můj manžel mi nikdy nepomáhal s jejich výchovou. Neustále jsme se hádali. Všechno se změnilo v den, kdy jsem se rozhodla odejít.
Minulý měsíc jsme s dcerou navštívily svatbu mé neteře. Obřad byl nádherný, vše bylo dokonale zorganizováno a nevěsta zářila štěstím. Po recepci zůstala dcera u mě, protože žijeme v různých městech. Druhý den ráno jsem našla Emu sedící u okna, vypadala velmi smutně. Podívala jsem se blíže a uvědomila si, že pláče! Zeptala jsem se jí, co se děje, a
Paní Novákovou jsem poznal přes svou tetu. Pracovaly spolu. I když se časem přestaly vídat, občas jsem si s paní Novákovou rád popovídal. Měli jsme podobné povahy. Život paní Novákové nebyl vůbec snadný. Ve třiceti pěti letech porodila svého druhého syna a jen o rok později jí náhle zemřel milovaný manžel. Zůstala sama v malém dvoupokojovém bytě s
Když bylo Aničce pouhých 5 let, její otec nás opustil. Vychovávala jsem ji sama, zvládala několik zaměstnání, abych jí zajistila vše potřebné. Nebylo to snadné, ale chtěla jsem, aby nikdy necítila nedostatek. Brala jsem si volno z práce, abych s ní mohla být, obětovala jsem svůj osobní život. Teď, když plánuje svou svatbu, mi řekla, že nejsem pozvaná. Toto je můj příběh.
Nechtěla jsem to říct svému exmanželovi z hrdosti. Myslela jsem si, že když jsme se rozešli, měli bychom jít každý svou cestou. Ale jak čas plynul, ultrazvuk odhalil, že budu matkou.
Moje matka nikdy nemluvila o mém otci, ale jednou mi řekla, že má vlastní rodinu a děti. Můj otec ví, že existuji.
Jmenuji se Viktorie. Před rokem jsem se seznámila s Alexem. Rok jsme spolu chodili, než jsme se rozhodli spolu nastěhovat. Už rok spolu žijeme. Nejsme manželé; nevidíme v tom potřebu. Já už jsem jednou vdaná byla a Alex má bývalou manželku. Je mi třicet dva let a mám syna z prvního manželství—Jana, kterému je sedm. Alexovi je třicet pět a má dceru z předchozího manželství.
Myslela si, že potřebuje dítě, aby její život byl úplný. Cítila tlak času, a tak se rozhodla mít dítě. Ale brzy poté se ocitla sama při výchově svého syna. Oběti, které přinesla, byly obrovské a konec byl daleko od šťastného.
Moje matka zasvětila celý svůj život mé výchově a nikdy neuvažovala o znovu vdání. Upřímně řečeno, otcův odchod jsem přijal s klidem. Ale teď, po letech, se chce vrátit do mého života a já nevím, jak se s tím vypořádat.
Jsem rozpolcená. Jako svobodná matka vychovávající svého syna mu musím věnovat hodně pozornosti a zajistit mu šťastné dětství. K tomu mám starého nevlastního otce, kterému je 86 let a žije v chátrajícím domě na venkově. Průměrný věk obyvatel této vesnice je kolem 75 let. Svého biologického otce si nepamatuji. Někdy si vzpomenu
