Nikdy nezapomenu na ten den, kdy se z očekávaného štěstí stal boj o přežití. Prošla jsem bolestí, strachem a zoufalstvím, které navždy změnily mě i mou rodinu. Dodnes si kladu otázku, jestli jsem mohla udělat něco jinak, abych předešla tragédii.
Moje dětství bylo poznamenáno tichým násilím, praskáním skla a výkřiky, které trhaly noční klid. Vyrůstala jsem ve stínu otcovy ruky a matčiny mlčenlivosti, snažila jsem se najít sílu odpustit. Dnes, po všem, co se stalo, se ptám – lze někdy zapomenout na to, co nás zlomilo?
Jmenuji se Lucie a celý život mě pronásleduje věta, kterou mi matka řekla, když mě prodávala otci za peníze. Vyrůstala jsem v Praze mezi dvěma světy – v jednom jsem byla nechtěná, v druhém jsem byla jen předmětem sporu. Dnes, jako dospělá žena, stále hledám odpověď na to, jestli jsem někdy mohla být opravdu milovaná.
Můj život se zlomil v okamžiku, kdy otec v opilosti zbil mámu tak, že skončila v nemocnici. Od té chvíle jsem si slíbila, že už nikdy nebudu obětí, i když mi osud házel klacky pod nohy. Po letech boje se ptám sama sebe i vás: Dá se skutečně odpustit těm, kteří nás zničili?
Jmenuji se Lenka a nikdy nezapomenu na tu noc, kdy mě odvedli ze starého bytu. Roky jsem čekala na maminku, doufala, že se vrátí, ale místo toho jsem našla něco, co jsem ani nehledala – novou rodinu. Toto je příběh o bolesti, naději a lásce, která přijde, když ji nejméně čekáš.
Po smrti své ženy jsem musel jako otec rozhodnout, zda ochráním své dvojčata před jejich dědečkem, i když na mě rodina tlačila. Bolest z minulosti a strach z jejího opakování mi volbu nesmírně ztížily. V téhle emocionální bitvě mezi loajalitou a bezpečím si kladu otázku: Co vlastně znamená chránit své děti?
Jmenuji se Anička a svůj domov jsem hledala dlouhé roky. Po odchodu maminky jsem žila v dětském domově, kde jsem každý den čekala, že si pro mě přijde. Nakonec jsem našla novou rodinu, ale cesta k ní byla plná bolesti, strachu i naděje.
Jmenuji se Tomáš a po rozvodu jsem deset let hledal smysl života v povrchních vztazích. Pak jsem potkal Veroniku, ženu, jejíž samota a tajemství mě fascinovaly i děsily. Naše setkání mě přiměla přemýšlet, jestli je možné překonat vlastní démony a skutečně někoho milovat.
Jmenuji se Ondřej a v šesti letech jsem udělal rozhodnutí, které mě pronásleduje celý život. Když se po letech objevila má matka u našich dveří, odmítl jsem ji, protože bolest z minulosti byla silnější než touha po smíření. Dnes, když mám vlastní děti, se neustále ptám, jestli bych dokázal odpustit – a jestli bych měl.
