Vždycky jsem si připadala neviditelná, utopená v mlčení a v přesvědčení, že umění není pro lidi jako jsme my. Všechno se změnilo, když jsem v dílně svého dědy našla starý štětec a poprvé pocítila, že svůj osud můžu vzít do vlastních rukou. Toto je příběh o tom, jak jsem se postavila tichu, chudobě a rodinným konfliktům, abych zjistila, kým doopravdy jsem.
Od dětství jsem žila v tichu a napětí mezi mámou a tátou v našem malém bytě na Vinohradech. Když jsem objevila starý štětec po dědovi, začala jsem hledat svůj hlas a odvahu postavit se rodinným tajemstvím. Můj příběh je o boji za sebe sama, o naději a o tom, jak těžké je vymanit se z pout mlčení.
Jmenuji se Štěpán a celý život jsem bojoval s pocitem, že do svého rodného města nepatřím. Moje láska k malování byla pro ostatní jen podivnou zálibou, která mě oddělovala od rodiny i přátel. Když jsem se ocitl na dně, musel jsem najít odvahu postavit se svým démonům a najít barvy tam, kde bych je nikdy nehledal.
„Poslouchej mě dobře, chlapče…“ zašeptal otec, jeho hlas sotva slyšitelný. Každý nádech byl boj. Nemoc byla neúprosná, den za dnem mu kradla sílu. Ležel v šeru pokoje, křehký a unavený. Pro mě byl jen stínem toho silného muže, kterého jsem kdysi znal. Můj otec byl vždy pilířem síly, plný života a smíchu. Ale teď… „Synu, prosím, neopouštěj Jakuba… Potřebuje někoho, kdo na něj dohlédne. Je jiný než ostatní…“
