Jsem nejmladší z rodiny, která žila na malé farmě v českém pohraničí. Po letech tichého dusna a nevyřčených očekávání jsem se rozhodl odejít do Prahy a začít znovu, i když mě bratr označil za sobce. Tohle je můj příběh o tom, co znamená opustit rodinu, když vás svírá pocit viny i touha po svobodě.
Jednoho deštivého odpoledne jsem sbalila kufry, popadla dceru a odešla od manžela, zatímco on byl s matkou na nákupu. Nikdy nepochopil, proč jsem to udělala, a jeho matka mi nikdy nedala pocítit, že jsem doma vítaná. Teď stojím před otázkou, jestli jsem udělala správné rozhodnutí, i když vím, že zpátky už se nikdy nevrátím.
Po maturitě jsem utekla z domova, protože jsem už nemohla snášet matčiny výčitky a urážky kvůli tomu, že jí nepomáhám s nemocným bratrem. Každý den mi píše nenávistné zprávy, přeje mi smrt a nemoc, a já se snažím najít sílu žít svůj vlastní život. Přesto mě stále pronásleduje pocit viny a otázka, jestli jsem opravdu tak špatná dcera, jak tvrdí.
Celý život jsem žila pod neustálým dohledem své matky, která věděla o každém mém kroku. Její kontrola mě dusila, až jsem se rozhodla vzepřít a utéct z domova. Ale některé pouta jsou silnější, než si člověk dokáže představit.
