Byla půlnoc, když mi zavolala tchyně Marie a já se s malým synem ocitla na policejní stanici. Rodinná oslava se proměnila v noční můru, která odhalila staré rány a skryté pravdy. Teď přemýšlím, kde končí povinnost k rodině a začíná ochrana vlastního štěstí.
Už sedm nocí nespím, protože můj manžel Petr odešel k rodičům a přestal se mnou komunikovat. Zůstala jsem sama s naší dcerou Lenkou, zmítaná úzkostí, výčitkami a nejistotou, co bude dál. Moje maminka tvrdí, že Petr je jen vyčerpaný, ale já cítím, že se v našem vztahu něco zlomilo.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s úzkostí a pocitem, že nikdy nejsem dost dobrá. Když mi manžel Pavel jednoho rána oznámil, že pokud nezvládnu udržet domácnost v naprostém pořádku, mám si sbalit věci, zhroutil se mi svět. V příběhu popisuji svůj boj s očekáváními, tlakem rodiny i vlastními démony a ptám se, zda je možné najít štěstí, když vás vlastní domov odmítá.
Ráno po Romanově odchodu do práce jsem zůstala ležet v posteli, zatímco mi v hlavě zněla jeho slova o čistotě a pořádku. Procházela jsem jeho bytem a cítila se jako host ve vlastním životě, plná úzkosti a pocitu selhání. Vzpomínky na naše hádky a moje snaha vyhovět jeho nárokům mě dovedly až na pokraj zhroucení.
Jednoho večera jsem ztratila kontakt se svým synem a propadla zoufalství, které mě donutilo obrátit se k modlitbě a víře. V příběhu popisuji, jak jsem hledala pomoc u sousedů, rodiny i Boha, a jak mě tato zkušenost změnila. Nakonec jsem pochopila, že někdy musíme pustit kontrolu a přijmout nejistotu, abychom našli vnitřní klid.
Upřímný příběh o tom, jak byla moje víra zkoušena, když jsem nemohla kontaktovat svou dceru, a o nečekaných výzvách, které nastaly, když jsem hledala podporu.
Jana a Petr měli milovanou dceru Annu, která dospívala. Absolvovala střední školu a začala svou nezávislou cestu na vysoké škole. Její rodiče byli hrdí na její úspěchy. Ale jak říkají, život nabral nečekaný směr.
Nebylo to tak špatné, jak se zdálo. Regionální centrum bylo jen hodinu jízdy autem. Byly tam obchody, školy. Žádné divadlo, ale víte, život jde dál. Nicméně jejich dcera měla jinou představu o jejich budoucnosti.
Můj syn, Mikuláš, je 9 let a chodí sám do školy. Večery může trávit procházkami po nákupním centru se svými přáteli. Myslela jsem, že dělám vše správně, dávám Mikulášovi dostatek svobody, zároveň ho učím zodpovědnosti. Nicméně moje kamarádka, Kateřina, měla jiný názor. Kateřinina dcera, Zofie, byla ve věku 14 let. Mohlo by se zdát, že v tomto věku se děti učí být nezávislé, ale Kateřinin strach zastavil Zofii způsobem, který žádná z nás nepředvídala.
