Celý život jsem toužila být matkou, i když mi lékaři tvrdili, že je to nemožné. Když se mi narodila dcera Lenka, věřila jsem, že jsme obě dostaly druhou šanci. Teď, když sleduji její bouřlivé manželství s Michalem, se ptám sama sebe, jestli jsem ji vychovala správně a jestli je vůbec možné, aby někdo unesl její povahu.
Všechno začalo jedním výkřikem a slzami – mé dcery, mé ženy i mými. Když jsem zjistil, že moje žena Jana přiměla naši dceru Terezu oholit si hlavu kvůli nemocné kamarádce, měl jsem pocit, že se mi hroutí svět. Teď nevím, jestli jsme ještě rodina, nebo jen skupina lidí s vlastními pravdami.
Jmenuji se Lucie a už několik měsíců se snažím přesvědčit svou maminku a tchyni, aby respektovaly přání mé dcery Aničky. Přestože Anička jasně říká, co si přeje, obě babičky jí neustále dávají tradiční panenky a stavebnice, které ji vůbec nezajímají. Je pro mě bolestné sledovat, jak dospělí ignorují jednoduché přání dítěte a tím narušují naši rodinnou pohodu.
Jedno ráno jsem se ocitla uprostřed chaosu, když můj vnuk roznesl cereálie po celém bytě. Můj syn odmítal uklidit a jeho žena byla na pokraji zhroucení. Všechno to vedlo k bolestivému odhalení, jak hluboko sahají naše rodinné problémy.
Dva týdny jsem se starala o svou vnučku, když snacha skončila v nemocnici. Místo vděku mě však obvinila z toho, že ji vychovávám špatně. Příběh o tom, jak rodinná láska někdy nestačí na překonání nepochopení a bolesti.
Jmenuji se Anička a odjakživa jsem milovala kreslení a tvoření, ale babička s dědou mi každý rok dávají panenky a stavebnice, které mě vůbec nebaví. Snažila jsem se jim vysvětlit, co mě opravdu těší, ale oni trvají na svém, protože „tohle je pro holčičky nejlepší“. Tenhle příběh je o tom, jak moc může bolet, když vás vlastní rodina nechce slyšet, i když křičíte celým srdcem.
Jmenuji se Ondřej a nikdy nezapomenu na den, kdy mi zavolali ze školy, že můj syn Matěj omdlel a zranil se. Věděl jsem, jak se má chránit, ale když jsem zjistil, proč to neudělal, roztrhlo mi to srdce. Ten den změnil nejen náš vztah, ale i pohled na to, komu ve škole skutečně záleží na dětech.
Vždycky jsem věřila, že prázdniny u babičky jsou pro mé děti tím nejlepším. Letos mě ale jejich nečekaný telefonát donutil přehodnotit nejen vztahy v rodině, ale i vlastní představy o tom, co je pro ně dobré. Příběh o strachu, vině a odvaze postavit se pravdě.
Všechno začalo křikem a slzami, když jsem zjistil, že moje žena Jana přinutila naši dceru Terezu oholit si hlavu na podporu nemocné kamarádky. Najednou jsem měl pocit, že se naše rodina rozpadá a každý z nás stojí na jiné straně barikády. Teď nevím, jestli jsme ještě rodina, nebo už jen skupina jednotlivců s vlastní pravdou.
Jsem Jana a nikdy jsem nechtěla být macechou. Osud mi ale přihrál do života dceru mého muže, která mě odmítala a já se snažila najít cestu k ní i k sobě. Příběh o tom, jak těžké je milovat cizí dítě, když vám to vrací jen mlčením a vzdorem.
Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a poslouchala, jak můj manžel ztrácí trpělivost s dcerou mé nejlepší kamarádky. To byl začátek konce našeho dlouholetého přátelství. V příběhu popisuji, jak mateřství a rozdílné pohledy na výchovu dokážou rozdělit i ty nejbližší.
Po smrti své ženy jsem musel čelit nejtěžšímu rozhodnutí svého života – zakázat dědečkovi mých synů jakýkoliv kontakt s nimi kvůli jeho minulosti. Rodina mě za to odsoudila, ale já jsem věřil, že chráním své děti před bolestí, kterou jsem sám zažil. Tento příběh je o vině, odvaze a otázce, zda je možné přerušit kruh rodinného násilí.
