Jmenuji se Jana a rok jsem se starala o nemocnou sousedku, paní Novákovou, zatímco její vlastní dcera byla daleko. Moje ochota pomáhat se postupně změnila v únavu a frustraci, až jsem musela říct dost. Příběh o tom, jak těžké je najít hranici mezi lidskostí a sebeobranou.
Nikdy bych nevěřila, že jedno rozhodnutí rozbije naši rodinu. Odmítla jsem hlídat vnučku, protože jsem cítila, že už nemám sílu, a teď se na mě všichni dívají jako na sobce. Bolí mě to, ale stále si stojím za svým rozhodnutím.
Bydlím v paneláku v Brně a nečekaně jsem se stala druhou mámou pro sousedčino dítě. Zpočátku jsem chtěla jen pomoci, ale postupně se z toho stala povinnost, která mě začala vyčerpávat a ničit naše vztahy. Teď stojím před dilematem, jak to ukončit, aniž bych rozbila sousedské vztahy.
Jmenuji se Petra a poslední roky žiju v manželství, kde jsem na všechno sama – od dětí přes domácnost až po práci. Můj muž Tomáš je fyzicky přítomný, ale duchem dávno někde jinde, a já se každý den ptám, kde jsem udělala chybu. Příběh o vyčerpání, ztrátě sebevědomí a hledání odpovědi na otázku, jestli má smysl dál bojovat.
Jsem nejmladší ze tří sourozenců a poslední roky se starám o svého stárnoucího otce. Péče o něj mě vyčerpává fyzicky i psychicky, zatímco moji sourozenci se vyhýbají odpovědnosti. Sdílím svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo bojuje s pocitem viny, únavy a bezmoci.
Od dětství jsem snila o velké rodině a domě plném smíchu. Místo toho jsem se ocitla v rozpadajícím se domě s dítětem, které mě den za dnem zkouší až na dno mých sil. Příběh o tom, jak se sny střetávají s realitou a co to znamená být matkou v dnešním Česku.
Šest let jsem se starala o babičku mého manžela, zatímco tchyně pracovala v Německu. Cítím se zrazená, vyčerpaná a přemýšlím, jestli má smysl dál zůstávat v manželství, kde jsem jen služka. Sdílím svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo se cítí v rodině neviditelný.
Jmenuji se Alena a celý život jsem věřila, že dobrota je největší ctnost. Spolu s pěti přáteli jsme se snažili být vždy pro druhé, až jsme sami sebe ztratili. Tento příběh je o tom, jak nás přílišná ochota málem zničila a co jsme se o sobě museli naučit.
Od začátku jsem si s tchyní rozuměla a byla jsem vděčná za její pomoc s dětmi. Myslela jsem si, že jí to dělá radost, dokud jsem nezjistila, jak moc ji to vyčerpává. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem nebyla slepá k jejím potřebám a kde je hranice mezi vděčností a vyčerpáním.
Jmenuji se Petra a žiju v pražském paneláku, kde jsem se kdysi sblížila se sousedkou Lenkou díky našim dětem. Zpočátku jsme si pomáhaly, ale postupně se z mé ochoty hlídat jejího syna stala samozřejmost, která mě začala dusit. Teď stojím před rozhodnutím, jak jí říct, že už dál nemůžu, aniž bych ztratila sama sebe nebo rozbila naše sousedské vztahy.
Celý život jsem byla ta silná, která držela rodinu pohromadě. Když jsem ale jednou potřebovala oporu já, zůstala jsem sama. Příběh o tom, jak těžké je přiznat si slabost a najít pochopení tam, kde ho čekáme nejvíc.
Jmenuji se Lucie a dlouhé roky jsem žila ve vztahu, který mě dusil. Můj partner Petr byl bez ambicí, všechno leželo na mně – práce, domácnost, péče o děti. Jednoho dne jsem se rozhodla, že už takhle dál žít nechci, a začala jsem bojovat za sebe i své děti.
