Šest let jsem se starala o babičku mého manžela, zatímco tchyně pracovala v Německu. Cítím se zrazená, vyčerpaná a přemýšlím, jestli má smysl dál zůstávat v manželství, kde jsem jen služka. Sdílím svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo se cítí v rodině neviditelný.
Jmenuji se Alena a celý život jsem věřila, že dobrota je největší ctnost. Spolu s pěti přáteli jsme se snažili být vždy pro druhé, až jsme sami sebe ztratili. Tento příběh je o tom, jak nás přílišná ochota málem zničila a co jsme se o sobě museli naučit.
Od začátku jsem si s tchyní rozuměla a byla jsem vděčná za její pomoc s dětmi. Myslela jsem si, že jí to dělá radost, dokud jsem nezjistila, jak moc ji to vyčerpává. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem nebyla slepá k jejím potřebám a kde je hranice mezi vděčností a vyčerpáním.
Jmenuji se Petra a žiju v pražském paneláku, kde jsem se kdysi sblížila se sousedkou Lenkou díky našim dětem. Zpočátku jsme si pomáhaly, ale postupně se z mé ochoty hlídat jejího syna stala samozřejmost, která mě začala dusit. Teď stojím před rozhodnutím, jak jí říct, že už dál nemůžu, aniž bych ztratila sama sebe nebo rozbila naše sousedské vztahy.
Celý život jsem byla ta silná, která držela rodinu pohromadě. Když jsem ale jednou potřebovala oporu já, zůstala jsem sama. Příběh o tom, jak těžké je přiznat si slabost a najít pochopení tam, kde ho čekáme nejvíc.
Jmenuji se Lucie a dlouhé roky jsem žila ve vztahu, který mě dusil. Můj partner Petr byl bez ambicí, všechno leželo na mně – práce, domácnost, péče o děti. Jednoho dne jsem se rozhodla, že už takhle dál žít nechci, a začala jsem bojovat za sebe i své děti.
Nikdy jsem nebyla náročná, žila jsem skromně a po smrti manžela jsem zůstala sama. Když mi snacha navrhla, abych se přestěhovala k nim, myslela jsem, že je to šance na blízkost s rodinou. Netušila jsem, že se ze mě stane chůva na plný úvazek a že budu muset bojovat o vlastní důstojnost.
Bydlím v paneláku na pražském sídlišti a sousedka mi začala nechávat svého syna na večeře častěji, než bych chtěla. Zpočátku jsem pomáhala ráda, ale teď už mě to vyčerpává a nevím, jak jí to říct, aniž bych narušila naše vztahy. Příběh o tom, jak těžké je nastavit hranice, když se bojíte konfliktu.
Přivedla jsem si domů svou starou maminku, protože už to sama nezvládala. Každý den je pro mě boj mezi láskou, výčitkami a únavou, kterou si málokdo dokáže představit. Sdílím svůj příběh, protože vím, že v tom nejsem sama.
Jsem prostřední dítě, které se snaží postarat o stárnoucí maminku, zatímco se rodina rozpadá pod tíhou nevyřčených křivd a vyčerpání. Každý den bojuji s pocitem viny, strachem a bezmocí, když hledám domov pro ženu, která mi dala všechno. Toto je můj příběh o lásce, ztrátě a těžkém rozhodnutí, které mě změnilo navždy.
Jmenuji se Barbora a kdysi jsem byla duší našeho domova. Dnes se však probouzím do prázdna, kde mě tíží nejen neuklizený byt, ale i vlastní nespokojenost a pocit, že už nejsem tou ženou, kterou jsem bývala. Příběh o tom, jak jsem se ztratila v každodenní rutině a hledala cestu zpět k sobě i ke své rodině.
Jsem Alena a celý život jsem věnovala péči o druhé, až jsem zapomněla na sebe. Když jsem se ocitla na pokraji vyhoření, musela jsem se rozhodnout, zda budu pokračovat v této cestě nebo najdu způsob, jak žít i pro sebe. Tento příběh je o tom, jak jsem se naučila vyvažovat obětavost s péčí o vlastní potřeby.
