Jednoho chladného rána jsem porodila dvojčata, která byla tak rozdílná, že se celá vesnice začala ptát, co se u nás doma vlastně děje. Můj muž mi přestal věřit a sousedé si začali šeptat. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív a já musela bojovat nejen za své děti, ale i za pravdu.
Jmenuji se Naďa a nikdy bych nevěřila, že starý rodinný dům na Vysočině dokáže roztrhnout i znovu spojit pouto mezi mnou a mojí sestrou Eliškou. Po smrti rodičů jsme zdědily dům, který byl pro nás symbolem dětství, ale také těžké práce a nevyřčených křivd. Právě v jeho zdech jsme musely čelit nejen minulosti, ale i sobě navzájem.
Jmenuji se Petr Novotný a před rokem jsem přišel o svou desetiletou dceru Aničku při tragické autonehodě. Viníkem byl sousedův syn Martin, kterého jsem znal od jeho dětství. Můj příběh je o bolesti, nenávisti, ale i o tom, jak těžké je najít v sobě sílu odpustit.
Jmenuji se Jana a toto je příběh o tom, jak jsem se jako samoživitelka v malém městě na Vysočině musela postavit chudobě, předsudkům i vlastní rodině. Přes slzy, ponížení a nejistotu jsem našla sílu vybudovat nový život pro sebe a svého syna. Dnes chci svým příběhem dodat odvahu všem, kteří se cítí ztraceni.
Jmenuji se Jaroslav a můj život se rozpadl během jednoho jediného večera, kdy jsem konečně uslyšel slova, která jsem roky odmítal slyšet. V rodině, kde se mlčí místo mluví, jsem musel najít odvahu postavit se pravdě a přijmout vděčnost za to, co mám, i když to znamenalo bolestnou ztrátu. Teprve když jsem ztratil téměř vše, pochopil jsem, jak důležité je žít v přítomném okamžiku a naslouchat těm, kteří nás milují.
Když se moje dcera provdala za svého vysokoškolského přítele, byla jsem nadšená z jejich nového začátku. Usadili se v útulném bytě v Brně, zatímco já si užívala důchodu v malebné vesničce na Vysočině. Netušila jsem, že o rok později budu požádána, abych se postarala o tchána mého zetě. Co začalo jako dočasné uspořádání, se proměnilo v náročnou cestu bez snadného řešení.