Jsem Anna a celý život jsem dřela, abych mohla svým dětem a vnoučatům něco zanechat. Když jsem ale náhodou zaslechla, že mě můj vlastní vnuk Filip plánuje vystěhovat z mého domu, rozhodla jsem se vzít osud do vlastních rukou. Můj příběh je o zradě, odvaze a o tom, že nikdy není pozdě postavit se za sebe.
Jednoho rána mi dcera oznámila, že se musíme s manželem vystěhovat z bytu, který jsme celý život považovali za svůj domov. Vše, co jsme budovali, se během pár týdnů obrátilo v prach a já musela čelit nejen zradě, ale i otázce, kde je vlastně moje místo. Příběh o rodinných konfliktech, majetku a o tom, jak těžké je přijmout, že vaše dítě má jiné představy o budoucnosti.
Jednoho deštivého večera mi máma oznámila, že musím odejít z bytu, protože potřebuje být sama. V tu chvíli se mi zhroutil svět, protože jsem netušila, kam půjdu, a navíc jsem měla pocit, že ztrácím poslední jistotu v životě. Tento příběh vypráví o našem rodinném konfliktu, o zradě, bolesti i naději na nový začátek.
„Drobky na lince a lednice je jen studená, prázdná krabice. Její bratr a jeho děti tu byli zase a všechno nám snědli,“ zamumlal, když zvedal telefon.
Původně se k nám nastěhovala dcera Jana a její manžel Petr. Měli jsme prostorný a krásný třípokojový dům, který měl dostatek místa pro všechny.
– Šéf byl trochu podrážděný. Nemá rád, když lidé chodí pozdě. Proč ti nepomohla tvoje máma? Je taky nemocná? – Ne… Jana a její
Paní Novákovou jsem poznala přes svou matku. Pracovaly spolu. I když se časem přestaly vídat, ráda jsem se s paní Novákovou občas setkávala. Měly jsme podobné povahy. Život paní Novákové nebyl vůbec snadný. Ve třiceti pěti letech porodila svého druhého syna a jen o rok později její milovaný manžel náhle zemřel. Zůstala sama v malém dvoupokojovém bytě s
Paní Novákovou jsem poznal přes svou tetu. Pracovaly spolu. I když se časem přestaly vídat, občas jsem si s paní Novákovou rád popovídal. Měli jsme podobné povahy. Život paní Novákové nebyl vůbec snadný. Ve třiceti pěti letech porodila svého druhého syna a jen o rok později jí náhle zemřel milovaný manžel. Zůstala sama v malém dvoupokojovém bytě s
Všichni, bez výjimky, mi říkají, jak hanebné je vyhodit vlastní dceru a její rodinu na ulici. A to ještě během svátků. Je to pravda.
Moje matka nikdy nemluvila o mém otci, ale jednou mi řekla, že má vlastní rodinu a děti. Můj otec ví, že existuji.
Než pronajmete svůj domov lidem, které znáte, dvakrát si rozmyslete, jak to může skončit. Moje zkušenost vedla k katastrofálnímu stavu mé nemovitosti poté, co nájemníci odešli.
Karel bydlel v malém garsonce. Sliboval mi, že na vlastní náklady pronajme dvoupokojový byt, abychom měli dostatek prostoru pro všechny. Ale pak se věci nečekaně změnily.
