Jmenuji se Viktorie a celý život jsem žila v přesvědčení, že můj syn je moje všechno, zatímco dcera mi byla cizí. Moje tvrdost a neschopnost projevit lásku k dceři mě nakonec dohnaly k osamění a hlubokému přehodnocení vlastního života. Dnes se ptám sama sebe, jestli lze napravit chyby, které jsme způsobili těm, které jsme měli nejvíc chránit.
Jednoho deštivého večera jsem zaslechla, jak moje dcera Lucie křičí na mého snoubence Petra. V tu chvíli jsem si uvědomila, že naše rodina stojí na pokraji rozpadu a že musím čelit otázce, zda je moje štěstí důležitější než klid mé dcery. Tento příběh je o tom, jak jsem se snažila najít rovnováhu mezi láskou k muži a mateřskou láskou, která mě nutila chránit své dítě za každou cenu.
V den, kdy jsem balila kufry do Německa, mi dcera Anička řekla, že mě už nikdy nebude potřebovat. Ta slova mě pronásledují dodnes. Můj příběh je o vině, lásce a o tom, jak těžké je napravit vztah, když jste museli odejít právě tehdy, kdy vás dítě nejvíc potřebovalo.
