Jednoho večera jsem se rozhodla jít na večeři s dávným kamarádem, kterého jsem neviděla třicet let. Netušila jsem, že tahle schůzka převrátí můj život naruby a donutí mě přehodnotit vše, co jsem si myslela o sobě i o své rodině. Moje dcera mě považovala za bláznivou, ale já jsem poprvé po letech pocítila, že opravdu žiju.
Když můj muž Petr odcházel a odvážel poslední krabici z garáže, stála jsem ve dveřích a sledovala, jak mizí. Po třiceti letech manželství a mateřství jsem zůstala sama – a poprvé v životě musím zjistit, kdo vlastně jsem. Je to příběh o ztrátě, hledání vlastní identity a odvaze začít znovu, i když už je vám skoro šedesát.
Jmenuji se Hana a v padesáti letech jsem zjistila, že život může začít znovu – i když to bolí. Můj manžel mě po sedmadvaceti letech opustil kvůli mladší ženě, jen aby se po čase vrátil, když zjistil, že život s ní není tak pohodlný. Musela jsem se rozhodnout, jestli zůstanu v roli poslušné manželky, nebo konečně začnu žít pro sebe.
Sedím v kuchyni, kde ještě včera voněla káva a smáli jsme se s Petrem, a dnes tu zůstalo jen ticho a jeho prázdné křeslo. Po třiceti letech manželství mě opustil kvůli ženě, která by mohla být naší dcerou. V tomhle dopise hledám sílu, sdílím svůj příběh a prosím vás, abyste mi napsali, jak jste zvládli podobné chvíle zlomu.
