„Tak co budeš dělat? Prostě to necháš být? Opravdu to můžeš přijmout?“ ptá se její kamarádka. „Nevím, co mám dělat,“ přiznává Eva. „Na jednu stranu mě to rozčiluje. Ale na druhou…“
Vždy jsem věřila, že mám dokonalou rodinu. Dělala jsem vše pro svého manžela, úplně jsem se v něm a našich dětech ztratila. Nebudu lhát, vždy jsem si myslela
Na příchod našeho miminka jsme se připravovali s velkou péčí, nakoupili jsme vše potřebné předem. Honza mi pomáhal, dokonce dokončil dětský pokojíček právě včas před narozením našeho dítěte. Ale pak se všechno zhroutilo.
Byla to tátova vina? Mámin křehký obrys byl viditelný skrz její noční košili. Tátovo nové auto bylo dalším živým vzpomínkou z Jakubova dětství. Mámina neustálá přítomnost na gauči v obýváku byla známkou její deprese, ale Jakub to pochopil až později. V 90. letech nikdo v jejich malém městě nemluvil o duševním zdraví.
Ondřej narazil na Norin deník a nemohl odolat pokušení si ho přečíst. To, co uvnitř našel, otřáslo jeho důvěrou. Hledal radu online a setkal se s jednohlasným názorem, že by ji měl opustit.
Dlouho jsem neměla odvahu odjet za prací do zahraničí. Byl to nápad mé tchyně. Byli jsme v těžké situaci, tak jsem se rozhodla jet. Pracuji v Itálii už 16 let. S Radkem jsme se vzali, když jsme byli velmi mladí—bylo mi teprve 19 let. Právě jsem dokončila zdravotnickou školu. Moji rodiče samozřejmě chtěli, abych pokračovala ve studiu, ale
Po svatbě jsme se s Adamem rozhodli, že si nejprve pronajmeme byt. Více než pět let jsme pečlivě šetřili na vlastní bydlení. Ty roky jsem strávila představami o našem prvním domově – prostorném dvoupokojovém bytě s velkou kuchyní, útulným obývacím pokojem, ložnicí a světlou koupelnou. Dětský sen! Sen, který se nikdy nesplní… protože Adam se rozhodl koupit dvě garsonky, z nichž jedna je pro jeho matku. A já se to dozvěděla jako poslední.
Můj telefon je na pokraji výbuchu z neustálých hovorů od mámy a tchyně. Každý rozhovor se točí kolem stejného tématu: „Odpusť mu, ty hloupá, žena by měla být moudřejší, neznič rodinu.“ Když se teď ohlédnu zpět, uvědomuji si, že nebylo co ničit, protože nikdy neexistovala skutečná rodina. Vdala jsem se před více než rokem. Láska mě oslepila.
Vdala jsem se, když mi bylo 25 let. Byli jsme šíleně zamilovaní a myslela jsem si, že je to láska na celý život. Rok po naší svatbě se nám narodil syn. Život byl jako pohádka. Tak to zůstalo několik let, ale pak pohádka skončila. Můj manžel mi začal lhát a pak mě podvádět. Dlouho jsem to snášela, protože jsem nechtěla
Po 12 letech manželství jsme se s Václavem rozvedli. Podle toho, co jsem četla, většina manželství se rozpadne během prvních pěti let, nebo to alespoň tvrdí odborníci. Šance na rozvod se prý s každým dalším rokem snižují. Možná jsem měla prostě smůlu. Je to běžný příběh, opravdu. Smutný, ale běžný. Našel si mladší ženu. Václav mě požádal
– Snažili jsme se být přísní. Nedávali jsme jí všechno, co chtěla hned. Ale nemohu říct, že jsme se k ní chovali špatně; nebyla na tom hůř než ostatní.
Telefon zazvonil a ozval se ustaraný, mladý hlas: „Milujeme se. Prosím, pusť ho!“ – „Víte, slečno, já svého manžela nepřivázala k radiátoru ani nezamkla do sklepa. Tak bojujte za svou lásku! Hezký den.“ Emma zavěsila. „Tohle je poprvé. Taková drzost. No, brzy bude doma na večeři, takže má hodně co vysvětlovat…“