Sestry v bouři: Příběh Haliny a Marie

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, Halino?“ Mariin hlas zněl v kuchyni ostřeji než nůž, kterým jsem právě krájela cibuli. Slzy mi tekly po tváři, ale tentokrát to nebylo jen kvůli cibuli. Stála naproti mně, ruce založené na prsou, oči tvrdé jako sklo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už není kam utéct.

Všechno začalo tím, že můj muž Petr odjel na služební cestu do Brna. Bylo to poprvé za patnáct let, co jsem zůstala doma sama. Děti už byly velké, každý měl svůj svět. Najednou jsem měla čas přemýšlet – a právě tehdy se ozvala Marie. „Halino, můžu přijít? Potřebuju si promluvit.“ Její hlas v telefonu byl nejistý, skoro cizí.

Marie byla vždycky ta krásnější, chytřejší, oblíbenější. Rodiče ji rozmazlovali, zatímco já jsem musela být ta rozumná, ta, co všechno zvládne. Když jsme byly malé, Marie rozbila máminu oblíbenou vázu a já dostala vynadáno, protože „Halina je starší, měla na ni dávat pozor“. Tyhle drobné křivdy se ve mně hromadily jako špinavé prádlo v koši – a nikdy jsem je nevyprala.

Když Marie přišla, sedla si ke stolu a dlouho mlčela. „Víš,“ začala nakonec, „já… já jsem tě vždycky obdivovala. Jenže jsem měla pocit, že mě nenávidíš.“

Zasmála jsem se hořce. „Nenávidím? Spíš jsem ti záviděla. Všechno ti šlo samo. Já musela makat, abych si něčeho všimla.“

Marie se zamračila. „To není pravda! Myslíš, že bylo snadné být tou mladší? Pořád mě s tebou srovnávali. Nikdy jsem nebyla dost dobrá.“

„Ale vždyť jsi byla jejich princezna!“ vyhrkla jsem.

„A ty jejich voják,“ odpověděla tiše.

Seděly jsme tam dlouho. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet jako tlukot srdce. Vzpomněla jsem si na den, kdy mi bylo patnáct a Marie deset. Tehdy mi rodiče zakázali jet na školní výlet, protože Marie měla horečku a já ji musela hlídat. Nenáviděla jsem ji za to – a ona to věděla.

„Víš, Halino,“ řekla najednou Marie, „já… já jsem tě jednou slyšela brečet v koupelně. Bylo mi asi dvanáct. Volala jsi mámu a říkala jsi jí, že už to nevydržíš.“

Ztuhla jsem. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě slyšela.

„A co jsi udělala?“ zeptala jsem se.

„Nic,“ přiznala. „Bála jsem se.“

Mlčely jsme. Vzduch mezi námi byl hustý jako mlha nad Vltavou.

Pak Marie vytáhla z kabelky dopis. „Našla jsem to u mámy ve skříni po její smrti. Je to pro tebe.“

Ruce se mi třásly, když jsem rozbalila zažloutlý papír. Mámin rukopis byl roztřesený: „Halinko, promiň mi všechno, co jsem ti způsobila. Byla jsi moje opora a já na tebe kladla víc, než bylo fér. Miluji tě.“

Slzy mi tekly po tváři a tentokrát už to nebylo kvůli cibuli.

Marie mě objala a poprvé za mnoho let jsem ji nechala. Držely jsme se dlouho – dvě sestry ztracené ve vlastních křivdách a najednou tak blízko.

Druhý den ráno jsme spolu snídaly rohlíky s máslem a povídaly si o dětství. Poprvé jsme se smály stejným věcem. Když Petr večer přijel domů, našel mě jinou – klidnější, smířenější.

Ale některé rány se hojí pomalu. Marie mi nabídla, že spolu pojedeme na hory – jen my dvě. Váhala jsem. Co když se staré křivdy vrátí? Co když už nikdy nebudeme opravdu sestry?

A přesto… když jsme stály na nádraží v Kolíně a čekaly na vlak do Krkonoš, cítila jsem poprvé po letech naději.

Možná je čas odpustit – sobě i jí.

Říkám si: Kolik rodin žije s podobnými tajemstvími? Kolik z nás čeká na slova odpuštění? Co byste udělali vy na mém místě?