Když babiččiny koláčky zhořknou: Rodinné boje o jídlo našich dětí

„To je přece jenom kousek koláče, Jitko! Vždyť dřív jsme jedli všechno a nic nám nebylo!“ slyším mámu, jak zvýšeným hlasem přes stůl napomíná moji ženu. Sedím mezi nimi, v ruce držím hrnek s kávou, ale ruce se mi třesou. Klárka se na mě dívá s obavami v očích, Matěj už se schovává pod stolem. Všichni kolem stolu ztichli, jen teta Alena si nervózně míchá čaj.

„Mami, Klárka má alergii na vejce a Matěj na ořechy. Nemůžou to jíst,“ opakuje Jitka už poněkolikáté, tentokrát tišeji, ale pevně. Vím, že ji to bolí. Vím, že ji bolí i to, že já mlčím. Ale co mám říct? Máma je zvyklá být středobodem rodiny, její koláčky jsou legendární. Každé Vánoce, každé narozeniny – vždycky se peklo podle jejích receptů. Jenže teď máme doma jiné pravidla.

„To jsou dneska samé alergie a intolerance! To za nás nebylo. Děti potřebují pořádné jídlo, ne ty vaše moderní vymyšlenosti,“ pokračuje máma a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vzpomínám si na dětství – na vůni lineckého cukroví, na to, jak jsme s bratrem tajně ujídali těsto. Ale teď je všechno jinak. Teď je každé sousto potenciální hrozba.

Klárka se rozpláče. „Já nechci být nemocná,“ šeptne a Jitka ji obejme. Máma se zamračí a odvrátí pohled. „To jsem nechtěla…“ zamumlá, ale už je pozdě. Všichni cítíme tu propast mezi námi.

Po obědě sedím s mámou v kuchyni. „Mami, prosím tě… Chápu, že je to pro tebe těžké. Ale opravdu nemůžeme riskovat zdraví dětí.“ Máma si utře ruce do zástěry a zadívá se z okna. „Já vím, že to myslíte dobře. Ale připadám si zbytečná. Celý život jsem vařila pro rodinu a teď… teď jako bych byla navíc.“

Chci ji obejmout, ale ona ucukne. „Proč jste mi to neřekli dřív? Proč jste mě nechali péct?“ Její hlas se třese. „Chtěli jsme ti to říct… Ale báli jsme se, že tě to raní,“ odpovídám popravdě.

Večer sedíme s Jitkou v ložnici. „Měl bys s ní mluvit,“ říká mi tiše. „Já už nevím, co dělat. Nechci být ta zlá.“

Druhý den ráno najdu mámu v kuchyni s otevřenou kuchařkou a poznámkami od Jitky. „Zkouším nový recept na bezlepkové muffiny,“ řekne bez pohledu na mě. „Třeba to nebude tak hrozné.“

Klárka s Matějem přiběhnou a zvědavě nakukují do trouby. Máma jim podává ochutnávku – malý kousek muffinu bez vajec i ořechů. Klárka se usměje: „Babičko, to je dobrý!“

Máma se poprvé za dlouhou dobu usměje zpátky. „Tak dobře… Možná se ještě něco naučím.“

Ale vím, že to není konec. Každé další setkání je opatrné, plné kompromisů a malých vítězství i proher. Někdy mám pocit, že jsme všichni na minovém poli – stačí jedno špatné slovo nebo gesto a všechno může vybuchnout.

Jednou večer sedím sám v kuchyni a přemýšlím: Proč je tak těžké přijmout změnu? Proč nás láska někdy rozděluje místo toho, aby nás spojovala?

Co byste udělali vy na mém místě? Má vůbec smysl snažit se stále dokola vysvětlovat a hledat cestu k porozumění?