Můj syn rozbil naši rodinu – dokážu mu někdy odpustit?

„Jak jsi to mohl udělat, Jene?“ vyhrkla jsem, když jsem ho poprvé po té noci viděla stát ve dveřích našeho bytu. Jeho oči byly zarudlé, ruce se mu třásly, ale neřekl nic. Jen stál a díval se na mě, jako by čekal, že ho obejmu a všechno bude jako dřív. Ale já jsem nemohla. V hlavě mi pořád zněl pláč Lenky, jeho ženy, a tiché vzlyky jejich dvou malých holčiček, které nechápaly, proč tatínek už nebydlí doma.

Bylo to přesně před pěti lety. Pamatuji si to jako dnes. Byla jsem v kuchyni a vařila svíčkovou na nedělní oběd, když mi Lenka zavolala. Její hlas byl zlomený: „Jana už tři dny nevidím. Nezvedá mi telefon. Myslíš, že je u vás?“ V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Jan byl vždycky zodpovědný, rodinný typ, nikdy by nenechal Lenku samotnou s dětmi… nebo jsem si to aspoň myslela.

Když jsem ho konečně našla, seděl v autě na parkovišti před panelákem. „Mami, já už to s Lenkou nezvládám. Zamiloval jsem se do jiné,“ řekl tiše. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme s manželem Jaroslavem budovali – rodinné tradice, společné víkendy na chalupě u Berouna, Vánoce u jednoho stolu – bylo pryč. A já jsem nevěděla, koho mám litovat víc: jeho, Lenku, nebo ty dvě malé holčičky.

První týdny byly peklo. Lenka se zhroutila, přestala jíst a já jsem k ní jezdila každý den po práci. Pomáhala jsem jí s holčičkami, vařila jim večeře, četla pohádky na dobrou noc. Jan mezitím zmizel – prý potřeboval čas na rozmyšlenou. Jenže čas plynul a on se nevracel.

Jednoho dne mi zavolal: „Mami, chci ti někoho představit.“ V kavárně na Andělu seděla vedle něj mladá žena – Petra. Usmívala se na mě, jako by se nic nestalo. „Jsem ráda, že vás poznávám,“ řekla a natáhla ke mně ruku. Já jsem ji ale nemohla přijmout. Měla jsem pocit, že kdybych ji vzala za ruku, zradím Lenku i svoje vnučky.

Doma jsme s Jaroslavem vedli nekonečné hádky. On tvrdil, že bychom měli Jana podpořit – že je to pořád náš syn a že má právo být šťastný. Já jsem ale cítila jen vztek a bolest. „Jak můžeš být tak necitelný? Co ty děti? Co Lenka?“ křičela jsem na něj jednou večer v kuchyni. Jaroslav jen mlčel a odešel do ložnice.

Čas plynul a já jsem se snažila žít dál. Každý týden jsem chodila za Lenkou a holčičkami – Aničkou a Klárkou. Byly tak malé, když Jan odešel… Dnes už jsou školačky a pořád se ptají: „Babičko, proč tatínek nebydlí s námi?“ Nikdy nevím, co jim říct. Lhát nechci, ale pravda je příliš krutá.

Jan se mezitím začal objevovat čím dál méně. S Petrou si pořídili byt v novostavbě na okraji Prahy a začali nový život. Občas mi zavolal – většinou když potřeboval něco zařídit nebo když měl narozeniny. Nikdy se nezeptal na Lenku ani na holčičky.

Jednou jsem ho potkala náhodou v obchodě s Petrou a jejich malým synem Matějem. Byl šťastný, smál se a vypadal spokojeněji než kdy dřív. Když mě uviděl, zarazil se: „Mami…“ Petra mě pozdravila a Matěj se ke mně rozběhl: „Babičko!“ V tu chvíli jsem pocítila zvláštní směs lásky a viny – jak můžu milovat tohle dítě a zároveň nenávidět to, co jeho otec udělal?

Letos o Vánocích jsem poprvé pozvala všechny – Lenku s holčičkami i Jana s Petrou a Matějem. Bylo to trapné, napjaté ticho viselo ve vzduchu jako těžký závoj. Anička s Klárkou seděly u stolu a tiše jedly cukroví, zatímco Jan s Petrou si povídali mezi sebou. Lenka se snažila být silná, ale viděla jsem jí v očích bolest.

Po večeři za mnou přišla do kuchyně: „Děkuju ti za všechno, co pro nás děláš,“ řekla tiše. Objala mě a já jsem poprvé po dlouhé době plakala – ne kvůli Janovi, ale kvůli ní.

Pět let uplynulo a já stále nevím, jestli dokážu Janovi odpustit. Miluju ho – je to přece můj syn – ale zároveň cítím hněv a zklamání pokaždé, když vidím Lenku nebo slyším smích Aničky a Klárky bez jejich otce.

Někdy si říkám: Jsem špatná matka? Měla bych být schopná odpustit? Nebo mám právo cítit bolest a hněv? Jak byste se zachovali vy? Má matka vždycky stát při svém dítěti – i když udělá něco neodpustitelného?