Moje dcera, její sny a dvě babičky: Když tradice svazují křídla

„Petro, tohle je naprosto nevhodné! Klárka potřebuje pořádné šaty, ne tyhle moderní hadry!“ ozvala se mamka hned, jak Klárka rozbalila dárek od mé tchyně. V tu chvíli jsem měla chuť utéct z obýváku. Všichni seděli kolem stolu, na stole vánočka, v ruce káva, ale atmosféra by se dala krájet. Tchyně se na mou mamku podívala s ledovým klidem: „A co je na tom špatného? Děti dneska nosí tohle. Klárka v tom vypadá krásně.“

Klárka seděla mezi nimi, v ruce držela tričko s obrázkem jednorožce a v očích měla slzy. Bylo jí osm, ale už dávno pochopila, že každá návštěva babiček znamená boj. Boj o to, kdo jí koupí lepší dárek, kdo ji víc ovlivní, kdo bude mít poslední slovo. Já jsem byla uprostřed toho všeho – jako rozhodčí v zápase, který nikdy nemůžu vyhrát.

„Mami, já bych si přála spíš pastelky… nebo knížku o koních,“ pípla Klárka tiše. Moje mamka ji pohladila po vlasech: „Ale pastelky ti vydrží jen chvíli. Šaty jsou na památku.“ Tchyně se uchechtla: „Památka? Dneska děti chtějí něco jiného.“

Vzpomněla jsem si na svoje dětství. Moje mamka mi vždycky kupovala to, co považovala za správné – nikdy se mě neptala, co bych si přála. Když jsem chtěla stavebnici, dostala jsem panenku. Když jsem chtěla knížku, dostala jsem svetr. A teď jsem viděla stejný vzorec u své dcery.

„Petro, řekni něco,“ obrátila se na mě tchyně. „Klárka má právo si vybrat.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Myslím, že bychom měli poslouchat, co Klárka chce,“ řekla jsem opatrně. Mamka protočila oči: „To je ta dnešní výchova! Děti si budou poroučet a za chvíli nám budou skákat po hlavě.“

Tchyně se zasmála: „Aspoň budou šťastné.“

Klárka se na mě podívala s nadějí v očích. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není jen o dárcích. Je to o tom, jestli dokážu být lepší máma než ta moje – jestli dokážu slyšet svoje dítě.

Další týden jsme jeli k mamce na chalupu. Už v autě jsem cítila napětí. Klárka mlčela a koukala z okna. „Těšíš se?“ zeptala jsem se. Pokrčila rameny: „Babička mi zase bude říkat, že mám sedět rovně a nesmím si hrát v blátě.“

Na chalupě bylo všechno jako vždycky – všechno čisté, voňavé po bábovce a levanduli, ale taky přísné. Mamka hned začala: „Klárko, pojď sem! Ukaž mi ty nové šaty.“ Klárka se neochotně převlékla a postavila se před zrcadlo. „No vidíš! Jsi krásná holčička,“ rozplývala se mamka.

Večer jsme seděli u televize a já slyšela, jak si Klárka šeptá pro sebe: „Kéž bych mohla být někdy jenom sama sebou.“

O týden později přijela tchyně. Ta byla pravý opak – všechno dovoleno, žádná pravidla. „Klárko, pojď, půjdeme do města koupit něco hezkého!“ Klárka se rozzářila. Vrátily se s taškou plnou plastových cetek a triček s nápisy. Tchyně mi podala kávu: „Petro, nech ji být dítětem.“

Ale i tady byl háček – tchyně chtěla být nejlepší kamarádka, ale nikdy neposlouchala, co Klárka opravdu chce. Když Klárka řekla, že by radši šla do knihovny než do obchoďáku, tchyně mávla rukou: „To je nuda! Pojďme nakupovat.“

Jednou večer jsem seděla u Klárky v pokoji a ona mi tiše řekla: „Mami, proč mi babičky nikdy nekoupí to, co chci?“

Zamrazilo mě. „Možná proto, že chtějí ukázat, jak moc tě mají rády… Ale někdy zapomenou poslouchat.“

Klárka si povzdechla: „Já bych chtěla jen pastelky a knížku o koních… nebo jít s tebou na výlet.“

V tu chvíli jsem pochopila, že musím něco změnit.

Příští návštěva byla u nás doma – obě babičky pozvané najednou. Připravila jsem kávu a koláč a poprosila je, aby přišly bez dárků.

„Petro, to myslíš vážně?“ divila se mamka.

„Ano,“ řekla jsem pevně. „Chci, abychom byli spolu. Bez dárků.“

Tchyně pokrčila rameny: „Dobře… Ale co budeme dělat?“

„Klárka nám chce něco ukázat,“ usmála jsem se na dceru.

Klárka vytáhla svůj blok a začala kreslit koně. Obě babičky seděly vedle ní a poprvé opravdu poslouchaly. Mamka se naklonila blíž: „To je nádhera… Ty jsi šikovná!“ Tchyně přikývla: „Měla bys dostat pořádné pastelky.“

Klárka se usmála: „To bych si moc přála.“

Ten večer jsme si povídali o tom, co má Klárka ráda – o koních, o knihách, o výletech do přírody. Poprvé za dlouhou dobu nebyl nikdo uražený ani naštvaný.

Ale vím, že to nebude napořád. Tradice jsou silné a obě babičky mají svoje představy o tom, co je správné. Ale možná jsme udělali první krok.

Někdy večer přemýšlím: Je opravdu tak těžké naslouchat dětem? Musí tradice vždycky vyhrát nad tím, co cítíme? Co myslíte vy?