Když se sliby lámou: Příběh o narození Matěje a tichu mých rodičů

„Kláro, to dítě je tvoje rozhodnutí. My už jsme si svoje odžili.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě dodnes. Stála jsem v kuchyni rodičů, ruce se mi třásly a v očích pálily slzy. Mamka se dívala z okna na panelák naproti, táta listoval novinami a ani jeden se na mě nepodíval. Byla jsem v osmém měsíci těhotenství a poprvé v životě jsem se cítila úplně sama.

Nikdy bych nevěřila, že právě moji rodiče – ti, kteří mě učili, že rodina je všechno – mě nechají stát na prahu dospělosti bez opory. Vždycky říkali: „Až budeš potřebovat pomoct, jsme tu pro tebe.“ Ale když jsem jim oznámila, že čekám dítě s Honzou, jejich tváře ztvrdly. „To je brzo,“ řekla mamka tiše. „Máš práci, hypotéku…“

Honza mě držel za ruku a snažil se usmívat. „Nebojte se, zvládneme to,“ řekl. Táta jen pokrčil rameny: „To si myslíte vy mladí. Ale my už máme svý starosti.“

První týdny po porodu byly jako mlha. Matěj plakal celé noci, já byla vyčerpaná a Honza musel zpátky do práce. Volala jsem mamce: „Mami, prosím tě, mohla bys přijít? Aspoň na chvíli…“

„Kláro, já mám teď svoje kroužky a s holkama jdeme na výlet. Zkus to zvládnout sama.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Vždyť ona mi slíbila, že mi pomůže! Vzpomněla jsem si na dětství – jak mi balila svačiny, jak mě objímala po špatné známce. Kde je ta máma teď?

Jednou večer jsem seděla na gauči, Matěj konečně usnul a já zírala do tmy. Honza přišel domů pozdě a unavený. „Kláro, co kdybychom pozvali tvoje rodiče na neděli? Třeba se to zlepší.“

Souhlasila jsem. Upekla jsem bábovku podle maminčina receptu, Matěje oblékla do nejhezčího bodyčka a čekala. Hodiny tikaly. Ve dvě odpoledne přišla SMS: „Omlouváme se, máme návštěvu. Příště.“

Ten den ve mně něco umřelo. Přestala jsem volat. Přestala jsem doufat.

Začaly hádky s Honzou. „Proč pořád řešíš svoje rodiče? Máme přece sebe!“ křičel jednou v kuchyni.

„Protože mi chybí! Protože mi lhali! Protože… protože nevím, jak být máma bez svojí mámy!“

Honza mě objal, ale já cítila jen prázdno.

Jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Klárko, proč k vám nechodí babička? Já bych za vnoučaty dýchala!“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Jen jsem pokrčila rameny.

Dny plynuly a já si začala zvykat na samotu. Matěj rostl, smál se na mě svýma modrýma očima a já věděla, že pro něj musím být silná. Ale pokaždé, když jsem viděla jiné babičky na hřišti, bodlo mě u srdce.

Jednou večer mi přišla zpráva od mamky: „Jak se má Matěj?“ Odpověděla jsem stručně: „Dobře.“

Za pár dní přišla další: „Můžeme se někdy vidět?“

Nevěděla jsem, co napsat. Tolik bolesti, tolik zklamání… Ale pak jsem si vzpomněla na sebe jako malou holku – jak moc jsem toužila po objetí.

Pozvala jsem je na návštěvu. Přišli oba, nesměle postávali ve dveřích. Táta přinesl plyšového medvěda.

„Promiňte,“ řekla mamka tiše. „Nevěděli jsme, jak ti pomoct… Měli jsme strach.“

Rozplakala jsem se. Všechno to napětí ze mě spadlo.

Ale něco už bylo jinak. Už jim nevěřím tak jako dřív.

Teď je Matějovi rok a já pořád přemýšlím: Byla jsem moc naivní? Nebo už rodina v Česku neznamená to, co dřív?

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit? Nebo byste šli dál bez nich?