Když se matka stane hostem ve vlastní rodině: Příběh paní Marie z Brna

„Mami, můžeš prosím chvíli počkat v kuchyni? Potřebujeme si s Petrem něco vyříkat,“ ozvala se Ivana, aniž by se na mě podívala. Stála jsem mezi dveřmi obýváku, v ruce hrnek s čajem, a najednou jsem si připadala jako vetřelec. Vlastní dcera mě poslala pryč z místnosti, kde jsem kdysi utěšovala její dětské slzy a četla pohádky na dobrou noc. Teď jsem tu byla navíc.

Když mi Ivana před půl rokem volala do bytu na Lesné, že bych se k nim mohla přestěhovat, byla jsem dojatá. „Mami, budeš s námi, už nebudeš sama. Kluci tě budou milovat. A já tě potřebuju,“ říkala tehdy. Byla jsem po smrti manžela sama a ticho v bytě mě dusilo. Věřila jsem jí. Sbalila jsem pár kufrů, prodala starý nábytek a s nadějí přijela do jejich řadového domku v Modřicích.

První týdny byly plné smíchu a plánů. Vařila jsem svíčkovou, kterou má Ivana ráda od dětství, hrála si s vnuky Adamem a Matějem na zahradě, pomáhala s úkoly. Petr, Ivanin manžel, byl zpočátku zdvořilý. „Paní Marie, nechcete si s námi dát víno?“ ptal se večer. Ale brzy se jeho tón změnil.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice. „Ivano, tvoje máma je pořád v kuchyni, nemáme tu žádné soukromí. A Adam říkal, že mu zakázala hrát na tabletu,“ šeptal Petr podrážděně. „Ale vždyť jen chtěla pomoct…“ bránila mě Ivana tiše. Srdce mi bušilo až v krku. Poprvé jsem si uvědomila, že možná nejsem vítaná.

Začaly drobné narážky. „Mami, prosím tě, neper nám prádlo, máme na to program.“ „Marie, tohle je naše večeře, ty už jsi jedla.“ „Nech kluky být, mají svůj režim.“ Každý den jsem cítila, jak se kolem mě stahuje neviditelný kruh. Přestala jsem vařit i uklízet, abych jim nepřekážela. Seděla jsem v pokoji pro hosty a poslouchala smích z obýváku.

Jednoho odpoledne přišla Ivana domů rozčilená. „Mami, proč jsi řekla Adamovi, že by měl víc číst? On z toho byl celý den smutný! Nechci, aby ses pletla do naší výchovy.“ Zůstala jsem stát uprostřed chodby s pocitem viny. Vždyť jsem jen chtěla poradit…

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po okolí. V parku u Svratky jsem potkávala jiné seniorky. Povídaly jsme si o dětech a vnoučatech. Jedna z nich, paní Jitka, mi řekla: „Víš, Marie, já už taky nebydlím u dcery. Bylo to těžké – člověk je najednou navíc.“

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a zašla za Ivanou do kuchyně. „Ivanko, mám pocit, že ti tu překážím…“ začala jsem opatrně. „Ale mami! To není pravda… Jenom… Petr je z toho nervózní a kluci taky potřebují svůj klid.“ Dívala se do dřezu a utírala si ruce do utěrky. „Možná by bylo lepší… kdybys třeba na čas jela zpátky na Lesnou?“ dodala tiše.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vždyť já už ten byt nemám! Všechno jsem prodala kvůli nim…

Následující dny byly plné ticha. Kluci mě míjeli bez pozdravu, Petr se mnou nemluvil vůbec. Ivana chodila domů pozdě a vyhýbala se mi pohledem. Cítila jsem se jako duch.

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Mami, dneska přijde realitní makléř – chceme dům prodat a přestěhovat se blíž k Petrovu zaměstnání.“ Ani slovo o tom, co bude se mnou.

Seděla jsem u okna a dívala se na šedé nebe nad Modřicemi. Přemýšlela jsem o všech těch letech, kdy jsem pro Ivanu dělala první poslední – šila jí šaty na maturitní ples, držela ji za ruku u doktora, když měla horečku… A teď? Jsem hostem ve vlastním životě.

Večer přišla Ivana ke mně do pokoje. „Mami… promiň mi to všechno. Já nevím, jak to udělat správně. Petr je pořád ve stresu z práce a kluci jsou rozjívení… Já sama někdy nevím, kde mi hlava stojí.“ Rozplakala se.

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme spolu mlčely beze slov.

Teď sedím u počítače a píšu svůj příběh pro vás všechny – možná nejsem jediná matka v Česku, která se cítí být nepotřebná ve vlastní rodině. Možná je nás víc.

Ptám se sama sebe: Kde jsme udělaly chybu? Je možné být dobrou matkou i tehdy, když už vás nikdo nepotřebuje? Co byste udělali vy na mém místě?