„Veronika Nevidí, Že Její Dcera Nenávidí Hodiny Klavíru: Jsem Jediná, Kdo Vidí Problém“

Veronika Nevidí, Že Její Dcera Nenávidí Hodiny Klavíru: Jsem Jediná, Kdo Vidí Problém

Jako babička jsem vždy byla hrdá na to, že se podílím na životech svých vnoučat. Moje dcera Veronika byla vždy ambiciózní a cílevědomá, vlastnosti, které se zdá být odhodlaná předat i své dceři Janě. Avšak je tu rostoucí problém, který vidím jen já: Jana naprosto nenávidí své hodiny klavíru.

Od chvíle, kdy byla Jana dost stará na to, aby seděla u klavíru, ji Veronika zapsala na hodiny. Představovala si svou dceru jako zázračné dítě, vystupující na koncertech a nakonec hrající na prestižních místech. Ale jak roky plynuly, je mi bolestně jasné, že Jana nemá ani vášeň, ani talent pro to.

Každé úterý a čtvrtek sleduji, jak se Jana vleče do obývacího pokoje, kde stojí velký klavír, dar od Veroničina manžela Jakuba. Janina ramena klesají a její oči ztrácejí jiskru. Prochází pohyby, stiskává klávesy s mechanickou přesností, která postrádá jakoukoli radost nebo nadšení.

Snažila jsem se s Veronikou o tom mluvit několikrát. „Veroniko,“ říkám jemně, „myslím, že Jana si své hodiny klavíru neužívá. Možná bychom jí měli dovolit zkusit něco jiného?“

Ale Veronika je neústupná. „Mami, ty tomu nerozumíš. Jana potřebuje jen více cvičit. Až se zlepší, začne to milovat.“

Vidím frustraci narůstající v Janě. Je jí teprve deset let, ale váha matčiných očekávání už na ni doléhá. Svěřuje se mi, když Veronika není poblíž. „Babičko, už nechci hrát na klavír. Chci hrát fotbal s kamarády.“

Srdce mi pro ni puká. Pamatuji si, kolik radosti jsem našla ve svých vlastních koníčcích jako dítě a bolí mě vidět Janu zbavenou té stejné radosti. Ale pokaždé, když to zmíním Veronice, odbude mě.

„Mami, ty tomu nerozumíš,“ opakuje. „Jana má potenciál. Jen se musí snažit.“

Jednoho večera, po dalším vyčerpávajícím cvičení, se Jana rozpláče. „Nenávidím klavír! Nenávidím to!“ křičí a její malé tělo se třese vzlyky.

Držím ji blízko sebe a snažím se ji uklidnit. „To je v pořádku, miláčku. To je v pořádku.“

Ale když Veronika vejde a vidí tu scénu, rozzuří se. „Mami, co to děláš? Rozmazluješ ji! Musí se zocelit!“

„Veroniko,“ prosím ji, „nevidíš, že je nešťastná? Nejde o to ji zocelit; jde o to najít to, co ji činí šťastnou.“

Ale Veronika je neústupná. „Jednou mi poděkuje,“ trvá na svém.

Týdny se mění v měsíce a Janina zášť roste. Začíná se stahovat nejen od klavíru, ale od všeho. Její známky klesají a stává se více izolovanou. Jiskra, která ji kdysi definovala, mizí.

Jednoho dne najdu Janu sedět sama ve svém pokoji a dívat se z okna. „Babičko,“ říká tiše, „proč mě maminka neposlouchá?“

Nemám pro ni odpověď. Vše co mohu udělat je držet ji a doufat, že jednoho dne Veronika uvidí, co své dceři způsobuje.

Ale ten den nikdy nepřijde. Jana pokračuje ve svých hodinách klavíru a každé sezení jí ubírá na duchu. Veronika zůstává slepá k neštěstí své dcery a je přesvědčená, že dělá to nejlepší.

A tak bezmocně sleduji, jak světlo mé vnučky pohasíná s vědomím, že jsem jediná, kdo vidí problém, ale nemám moc to změnit.