„Proč jsi najednou tak starostlivý, chceš dědictví?“ zeptala se babička
Hynek seděl ve svém malém, přeplněném bytě v centru Prahy a zíral na svůj telefon. Právě dostal další zprávu od své babičky, Anny, která žila v klidném předměstí. Zpráva byla jednoduchá, ale plná emocí: „Proč jsi najednou tak starostlivý, chceš dědictví?“
Hynek si hluboce povzdechl. Vždycky měl k babičce blízko, ale život mu stál v cestě. Práce, vztahy a shon městského života ho držely od toho, aby ji navštěvoval tak často, jak by měl. Ale teď, když se její zdraví zhoršovalo, cítil obnovený smysl pro odpovědnost.
„Proč odmítáš přijet nás navštívit?“ zeptal se Hynkův přítel, Evžen, který poslouchal jeho stranu rozhovoru. „Vzduch je čistší a svěžejší mimo město, Magdaléna se o tebe postará a sousedé jsou doktoři. Budu s tebou.“
Hynek věděl, že Evžen má pravdu. Předměstí, kde jeho babička žila, bylo světem vzdáleným od hluku a znečištění Prahy. Bylo to místo, kde mohl volně dýchat a kde jeho babička mohla dostat potřebnou péči. Ale něco ho drželo zpátky.
„Myslí si, že přijíždím jen kvůli dědictví,“ řekl Hynek s frustrací v hlase. „Nevím, jak ji přesvědčit, že mi na ní opravdu záleží.“
Evžen soucitně přikývl. „Je těžké, když si lidé myslí, že máš postranní úmysly. Ale možná když jí ukážeš, že jsi tu pro ni, změní názor.“
Hynek se rozhodl poslechnout Evženovu radu. Zabalil si malou tašku a vydal se na hodinovou cestu k babiččině domu. Když vjel na příjezdovou cestu, pocítil výčitky svědomí za to, že ji nenavštěvoval častěji.
Anna ho přivítala u dveří s překvapením a podezřením. „Co tady děláš?“ zeptala se s přimhouřenýma očima.
„Chtěl jsem tě vidět, babi,“ řekl Hynek a snažil se usmát. „Chyběla jsi mi.“
Annin výraz se mírně změkčil, ale stále vypadala obezřetně. „Pojď dál,“ řekla a ustoupila stranou, aby ho pustila dovnitř.
Dům voněl po levanduli a starých knihách, což byla uklidňující vůně, která Hynkovi připomínala dětství. Následoval Annu do obývacího pokoje, kde se posadili na opotřebovanou pohovku.
„Jak se máš?“ zeptal se Hynek a snažil se navázat rozhovor.
Anna pokrčila rameny. „Bylo mi líp. Doktoři říkají, že potřebuji víc odpočinku, ale je to těžké, když jsi sám.“
Hynkovi se sevřelo hrdlo. „Omlouvám se, že jsem tu nebyl častěji,“ řekl tiše. „Chci to napravit.“
Anna se na něj dlouho dívala a pak pomalu přikývla. „Doufám, že to myslíš vážně,“ řekla. „Protože už nemám moc času.“
Hynek strávil následující dny tím, že pomáhal Anně kolem domu a vozil ji k lékařům. Snažil se jí ukázat, že je tu pro ni, ne kvůli možnému dědictví. Ale i přes jeho snahu zůstávala Anna odtažitá.
Jednoho večera, když seděli na verandě a sledovali západ slunce, otočila se Anna k Hynkovi s očima plnýma slz. „Vážím si toho, co děláš,“ řekla tiše. „Ale nemůžu setřást pocit, že jsi tady jen proto, že něco chceš.“
Hynkovi kleslo srdce. „To není pravda,“ trval na svém. „Miluji tě, babi.“
Anna smutně zavrtěla hlavou. „Přála bych si tomu věřit,“ řekla.
O několik týdnů později Anna pokojně zemřela ve spánku. Hynek byl zdrcený nejen její smrtí, ale i tím, že ji nikdy nedokázal přesvědčit o své opravdové lásce a péči.
Když stál u jejího hrobu během pohřbu, nemohl se ubránit hlubokému pocitu lítosti. Snažil se věci napravit, ale nebylo to dost.
Na konci Hynek nezdědil nic z Annina majetku. Ale skutečná ztráta nebyla materiální; byla to promarněná příležitost napravit jejich vztah dříve, než bylo příliš pozdě.