„Victoria Nevidí, že Její Dcera Nenávidí Hodiny Klavíru: Jsem Jediná, Kdo Vidí Problém“

Victoria Nevidí, že Její Dcera Nenávidí Hodiny Klavíru: Jsem Jediná, Kdo Vidí Problém

Jako babička jsem vždy byla hrdá na to, že se podílím na životech svých vnoučat. Moje dcera Victoria byla vždy ambiciózní a cílevědomá, vlastnosti, které se zdá být odhodlaná předat i své dceři, Anně. Nicméně, je tu rostoucí problém, který vidím jen já: Anna naprosto nenávidí své hodiny klavíru.

Od chvíle, kdy byla Anna dost stará na to, aby mohla sedět u klavíru, ji Victoria zapsala na hodiny. Představovala si svou dceru jako zázračné dítě, které bude vystupovat na koncertech a nakonec hrát na prestižních místech. Ale jak roky plynuly, je mi bolestně jasné, že Anna nemá ani vášeň, ani talent pro to.

Každé úterý a čtvrtek sleduji, jak se Anna vleče do obývacího pokoje, kde stojí velký klavír, dárek od Victoriina manžela, Jakuba. Annina ramena klesají a její oči ztrácejí jiskru. Prochází pohyby, stiskne klávesy s mechanickou přesností, která postrádá jakoukoli radost nebo nadšení.

Pokoušela jsem se s Victorií o tom mluvit několikrát. „Victorie,“ říkám jemně, „nemyslím si, že Anna má ráda své hodiny klavíru. Možná bychom jí měli nechat zkusit něco jiného?“

Ale Victoria je neústupná. „Mami, ty tomu nerozumíš. Anna potřebuje jen více cvičit. Až se zlepší, začne to milovat.“

Vidím frustraci narůstající v Anně. Je jí teprve deset let, ale váha matčiných očekávání už na ni doléhá. Svěřuje se mi, když Victoria není poblíž. „Babičko, už nechci hrát na klavír. Chci hrát fotbal s kamarády.“

Srdce mi pro ni puká. Pamatuji si, kolik radosti jsem našla ve svých vlastních koníčcích jako dítě a bolí mě vidět Annu o tuto radost připravenou. Ale pokaždé, když to zmíním před Victorií, mě odbude.

„Mami, ty tomu nerozumíš,“ opakuje. „Anna má potenciál. Jen se musí snažit.“

Jednoho večera, po dalším vyčerpávajícím cvičení, se Anna rozpláče. „Nenávidím klavír! Nenávidím to!“ křičí a její malé tělo se třese vzlyky.

Držím ji blízko sebe a snažím se ji uklidnit. „To je v pořádku, miláčku. To je v pořádku.“

Ale když Victoria vejde a vidí tu scénu, rozzuří se. „Mami, co to děláš? Rozmazluješ ji! Musí se zocelit!“

„Victorie,“ prosím ji, „nevidíš, že je nešťastná? Nejde o to ji zocelit; jde o to najít něco, co ji dělá šťastnou.“

Ale Victoria je neústupná. „Jednou mi poděkuje,“ trvá na svém.

Týdny se mění v měsíce a Annina zášť roste. Začíná se stahovat nejen od klavíru, ale od všeho. Její známky klesají a stává se více izolovanou. Jiskra, která ji kdysi definovala, mizí.

Jednoho dne najdu Annu sedět sama ve svém pokoji a dívat se z okna. „Babičko,“ říká tiše, „proč mě maminka neposlouchá?“

Nemám pro ni odpověď. Vše co mohu udělat je držet ji a doufat, že jednoho dne Victoria uvidí, co své dceři způsobuje.

Ale ten den nikdy nepřijde. Anna pokračuje ve svých hodinách klavíru a každé sezení jí ubírá na duchu. Victoria zůstává slepá k neštěstí své dcery a je přesvědčená, že dělá to nejlepší.

A tak bezmocně sleduji, jak světlo mé vnučky pohasíná s vědomím, že jsem jediná, kdo vidí problém, ale nemám moc to změnit.