Když Přijde Čas Sklizně, Můj Bratr Si Vezme Všechno, Na Čem Jsme Celé Léto Pracovali

Já a můj bratr Jan jsme vždy sdíleli lásku k zahradničení. Každé jaro, jakmile roztál mráz, jsme sbalili naše městské životy a vyrazili do rodinného venkovského domu. Zahrada tam byla naším útočištěm, místem, kde jsme mohli uniknout shonu městského života a znovu se spojit s přírodou.

Jan, můj starší bratr, byl vždy nadšenější zahradník. Měl talent na to vědět přesně, co každá rostlina potřebuje, a jeho zelený palec byl závistí našich sousedů. Já jsem byl spíše pomocník, následoval jsem jeho vedení a učil se z jeho odbornosti. Společně jsme proměnili náš skromný pozemek v bujnou, prosperující zahradu.

Strávili jsme nespočet hodin obděláváním půdy, sázením semen a péčí o naše plodiny. Práce byla těžká a často vyčerpávající, ale také neuvěřitelně uspokojující. Bylo něco hluboce uspokojujícího na tom sledovat, jak naše rostliny rostou a prospívají pod naší péčí. Pěstovali jsme vše od rajčat a okurek po jahody a bylinky. Každá rostlina byla svědectvím naší tvrdé práce a oddanosti.

Jak léto postupovalo, naše zahrada se stala živým tapisériem barev a vůní. Rajčata dozrávala do hluboké červené, okurky rostly plné a zelené a jahody byly sladké a šťavnaté. Často jsme seděli na verandě večer, obdivovali naše dílo a snili o bohaté sklizni, která nás čekala.

Ale jak se dny zkracovaly a první náznaky podzimu začaly přicházet, něco se změnilo. Jan začal být vzdálený, trávil méně času v zahradě a více času na telefonu nebo mimo dům. Zpočátku jsem tomu nepřikládal velkou váhu, myslel jsem si, že je jen unavený nebo zaměstnaný něčím jiným.

Pak jednoho chladného zářijového rána jsem se probudil a viděl Jana nakládat auto bednami s úrodou. Sklidil všechno – rajčata, okurky, jahody, bylinky – všechno. Stál jsem tam v šoku, když zavřel kufr a otočil se ke mně.

„Jane, co to děláš?“ zeptal jsem se třesoucím se hlasem plným zmatení a bolesti.

„Beru si to, co je moje,“ odpověděl chladně. „Vložil jsem do toho stejně práce jako ty, ne-li víc. Zasloužím si to.“

Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším. Vždy jsme pracovali jako tým, sdíleli plody naší práce rovným dílem. Ale teď se zdálo, že Jan se rozhodl vzít všechno pro sebe.

„Jane, to není fér,“ protestoval jsem. „Pracovali jsme na té zahradě spolu. Měli bychom sdílet sklizeň.“

Zavrtěl hlavou s neústupným výrazem. „Život není fér, Kláro. To bys už měla vědět.“

S tím nasedl do auta a odjel pryč, nechávajíc mě stát samotného v prázdné zahradě. Živé barvy a sladké vůně, které mě kdysi naplňovaly radostí, teď působily jako krutá připomínka toho, co jsem ztratil.

V následujících dnech jsem se snažil zachránit to málo, co z naší zahrady zbylo. Ale bez Janovy odbornosti a vedení rychle vyšlo najevo, že jsem v tom nad hlavu. Rostliny začaly vadnout a umírat a moje kdysi milované útočiště se proměnilo v pustinu.

Jak podzim ustoupil zimě, sbalil jsem své věci a vrátil se do města. Vzpomínky na to léto mě pronásledovaly jako bolestná připomínka toho, jak rychle se věci mohou změnit. S Janem jsme po tom dni sotva mluvili, náš vztah byl nenapravitelně narušen.

Následující jaro jsem se nemohl přinutit vrátit se do venkovského domu. Myšlenka čelit té prázdné zahradě bez Jana byla příliš bolestivá. Místo toho jsem zůstal ve městě a snažil se najít útěchu v jiných zálibách.

Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil jít dál, nemohl jsem setřást pocit zrady a ztráty. Zahrada byla víc než jen koníček; byla symbolem našeho sourozeneckého pouta. A teď byla pryč.