„Babička mi odkázala svůj dům, a teď se mnou máma nemluví, protože jsem ho odmítla sdílet s bratrem“

Když moje babička zemřela, odkázala mi ve své závěti svůj dům. Byl to skromný domek v klidné čtvrti, ale pro mě znamenal celý svět. Moje máma, Viktorie, a můj bratr, Jakub, nebyli nadšení. Věřili, že by se dům měl rozdělit mezi mě a Jakuba. Babička však byla ve své závěti velmi jasná: dům byl můj.

Od okamžiku, kdy jsem odmítla sdílet dům s Jakubem, se mnou máma přestala mluvit. Bylo to, jako bych pro ni přestala existovat. Už mě neuznávala a náš kdysi blízký vztah se přes noc rozpadl.

Bylo mi tehdy jen 17 let, stále jsem chodila na střední školu a snažila se zvládnout složitosti dospívání. Ztráta máminy podpory byla devastující. Cítila jsem se opuštěná a sama. Táta zemřel, když jsem byla malá, takže máma byla vždycky mým opěrným bodem. Teď se ten bod zhroutil.

Každé ráno jsem se probouzela v domě, který mi babička odkázala. Bez jejího tepla byl prázdný a chladný. Připravovala jsem se do školy v tichosti, snídala sama a chodila do školy pěšky. Osamělost byla dusivá.

Ve škole jsem se snažila soustředit na učení, ale bylo to těžké. Moji přátelé si všimli změny ve mně. Alena, moje nejlepší kamarádka od mateřské školy, se mě ptala, co se děje, ale nemohla jsem jí říct celý příběh. Jak bych mohla vysvětlit, že mě vlastní matka zavrhla kvůli domu?

Po škole jsem se vracela do prázdného domu. Dělala jsem si úkoly u kuchyňského stolu, kde babička sedávala a vyprávěla mi příběhy ze svého dětství. Někdy jsem si vařila večeři podle receptů, které mě babička naučila. Vaření bylo jednou z mála věcí, které mi přinášely útěchu během těch temných dnů.

Jakub občas přišel do domu, ale naše interakce byly napjaté. Byl naštvaný a plný zášti, věřil, že si zaslouží polovinu domu. Bývali jsme si blízcí, ale teď mezi námi stála zeď, která se zdála nepřekonatelná.

Jednoho večera, když jsem připravovala večeři, zaklepal někdo na dveře. Byl to Jakub. Vypadal unaveně a poraženě.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se.

Přikývla jsem a pustila ho dovnitř. Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu v tichosti na pár okamžiků, než konečně promluvil.

„Chybí mi babička,“ řekl tiše.

„Mně taky,“ odpověděla jsem.

„Vím, že si myslíš, že jsem sobecký,“ pokračoval. „Ale nejde o dům. Jde o pocit, že ztrácím všechno.“

Jeho slova mě zasáhla hluboko. Uvědomila jsem si, že oba truchlíme po svém. Ale dům se stal symbolem naší ztráty a naší rozbité rodiny.

„Nechci s tebou bojovat,“ řekla jsem. „Ale babička chtěla, abych měla tenhle dům. Je to všechno, co mi po ní zbylo.“

Jakub pomalu přikývl. „Chápu,“ řekl. „Ale pro mámu je to taky těžké. Má pocit, že tě ztratila.“

„Neztratila mě,“ řekla jsem s hlasem plným emocí. „Jen se mnou nechce mluvit.“

Jakub si povzdechl. „Možná najdeme způsob, jak to vyřešit,“ navrhl.

Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že věci už nikdy nebudou stejné. Škoda byla napáchána a naše rodina byla rozbitá způsoby, které nebylo snadné napravit.

Jak čas plynul, máma mě dál ignorovala. Svátky byly obzvlášť těžké. Den díkůvzdání a Vánoce jsem trávila sama v babiččině domě s jedinými vzpomínkami jako společností.

Odmaturovala jsem na střední škole a šla na vysokou školu, ale propast mezi mnou a mámou zůstala. Nikdy jsme se neusmířily a bolest jejího odmítnutí ve mně zůstala.

Na konci se babiččin dům stal jak útočištěm, tak připomínkou toho, co jsem ztratila. Byl to místo, kde jsem našla útěchu, ale také místo plné ozvěn rodiny roztrhané zármutkem a nepochopením.