„Moje děti mě chtějí dát do domova důchodců: Ještě jsem si neužila život naplno“

Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v této situaci. Jmenuji se Nora a je mi 68 let. Mám dvě úžasné děti, Karla a Hanu. Oba jsou nyní dospělí a mají své vlastní rodiny. Karel žije v Brně se svou manželkou a dvěma dětmi, zatímco Hana je v Praze se svým manželem a jejich třemi dětmi. Bývali jsme si tak blízcí, ale teď se vidíme jen během svátků.

Život má svůj způsob, jak pokračovat dál, i když na to nejste připraveni. Můj manžel, Michal, zemřel před pěti lety. Od té doby žiji sama v našem rodinném domě v Olomouci. Je to velký dům s příliš mnoha vzpomínkami a příliš velkým prostorem pro jednoho člověka. Ale je to můj domov a miluji to tady.

Nedávno jsem si začala všímat, že mé děti se stávají vzdálenějšími. Telefonáty byly méně časté a návštěvy téměř neexistovaly. Snažila jsem se to přejít s tím, že jsou prostě zaneprázdněni svými životy. Ale pak, během našeho posledního vánočního setkání, na mě upustili bombu.

„Noro,“ začal Karel, vypadal nepohodlně. „Mluvili jsme spolu a myslíme si, že by bylo nejlepší, kdybys se přestěhovala do domova důchodců.“

Byla jsem ohromená. „Do domova důchodců? Proč bych to měla dělat? Jsem naprosto schopná se o sebe postarat.“

Hana se přidala: „Mami, nejde o to, jestli se o sebe dokážeš postarat. Jde o tvoji bezpečnost a pohodu. Co kdyby se ti něco stalo, když jsi sama?“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Ale já na to nejsem připravená! Ještě mám tolik věcí, které chci udělat. Ještě jsem si neužila život naplno.“

Vyměnili si znepokojené pohledy. „Mami,“ řekl Karel jemně, „snažíme se jen udělat to nejlepší pro tebe.“

Cítila jsem knedlík v krku. „To nejlepší pro mě? Nebo to nejlepší pro vás? Nechcete být zatíženi stárnoucí matkou.“

Hana vypadala zraněně. „To není fér, mami. Milujeme tě a chceme, abys byla v bezpečí.“

Rozhovor skončil bez řešení, ale semínko bylo zaseto. V následujících týdnech jsem nemohla setřást pocit zrady. Moje vlastní děti mě chtěly odložit jako starý kus nábytku.

Rozhodla jsem se jim dokázat opak. Začala jsem více chodit ven, připojila se k místním klubům a aktivitám. Dokonce jsem začala malovat, něco, co jsem vždycky chtěla dělat, ale nikdy na to neměla čas. Byla jsem odhodlaná jim ukázat, že jsem stále plná života.

Ale jak měsíce plynuly, začala jsem cítit tíhu osamělosti stále více. Moji přátelé buď odcházeli pryč nebo umírali a dům byl prázdnější než kdy jindy. Jednoho večera, když jsem malovala ve svém ateliéru, pocítila jsem ostrou bolest na hrudi. Panika mě zachvátila, když jsem si uvědomila, že mám infarkt.

Podařilo se mi zavolat 112 a byla jsem převezena do nemocnice. Lékaři řekli, že to byl mírný infarkt, ale byl to pro mě budíček. Možná měly mé děti pravdu; možná nejsem tak neporazitelná, jak jsem si myslela.

Když mě Karel a Hana navštívili v nemocnici, vypadali ulevněně, ale také znepokojeně. „Mami,“ řekla Hana tiše, „chceme jen, abys byla v bezpečí.“

Slzy mi vyhrkly do očí. „Vím,“ zašeptala jsem. „Ale je těžké přijmout, že se můj život mění.“

Karel mi vzal ruku. „Můžeme najít místo, které je hezké, kde budeš mít přátele a aktivity.“

Přikývla jsem neochotně. „Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Ale slibte mi, že budete často navštěvovat.“

Oba mě pevně objali. „Slibujeme,“ řekli jednohlasně.

Když jsem tu noc ležela v nemocniční posteli, nemohla jsem si pomoct a cítila hluboký pocit ztráty. Moje nezávislost mi klouzala mezi prsty a s ní i sny, které jsem ještě měla naplnit. Přestěhování do domova důchodců mi připadalo jako konec jedné éry, kapitola uzavírající život, který měl ještě tolik potenciálu.

Ale někdy vám život nedává šťastný konec, který doufáte. Někdy vám jen dává sílu čelit dalšímu dni.