„Eliška Nakupuje Všemožné Nesmysly a Nosí je: Její Rodiče to Vůbec Nezajímá“

Pamatuji si dobu, kdy móda měla určitou eleganci, smysl pro slušnost. Dnes se zdá, že mladí lidé se více zajímají o to, jak šokovat jeden druhého, než jak vypadat přijatelně. Moje vnučka Eliška není výjimkou. Pokaždé, když ji vidím, má na sobě něco ještě výstřednějšího než minule. A co je nejhorší? Její rodiče, Tomáš a Radka, to vůbec nezajímá.

Elišce je 17 let a jako většina teenagerů se snaží najít svou identitu. Ale způsob, jakým to dělá, je pro mě nepochopitelný. Jednoho dne přišla ke mně domů v džínách tak roztrhaných, že se prakticky rozpadaly. „Babičko, to je poslední trend,“ řekla s úšklebkem. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Jak si někdo může myslet, že vypadat jako by právě vylezl z popelnice je módní?

Ale u roztrhaných džín to nekončí. Eliška má zálibu v nakupování těch nejbizarnějších věcí online. Od neonově barevných paruk po boty na platformě, které ji dělají jako by chodila na chůdách, její šatník je cirkus špatného vkusu. Snažila jsem se mluvit s Tomášem a Radkou o tom, doufajíc, že zasáhnou a nasměrují ji k rozumnějším volbám. Ale oni to jen odbyli.

„Eliška se jen vyjadřuje,“ řekl Tomáš lhostejně. „Je to fáze; vyroste z toho.“

Radka byla ještě více odmítavá. „Móda je subjektivní, mami. Nech ji být.“

Nemohla jsem uvěřit jejich nedostatku zájmu. Když jsem vychovávala Tomáše, dbala jsem na to, aby chápal důležitost dobrého vzhledu. Nebylo to jen o tom vypadat dobře; bylo to o sebeúctě a úctě k ostatním. Ale zdá se, že tyto hodnoty se na tuto novou generaci nepřenesly.

Jednoho večera přišla Eliška na večeři v šatech, které vypadaly jako vyrobené z hliníkové fólie. Třpytily se a šustily při každém jejím pohybu. Nemohla jsem se už déle držet zpátky.

„Eliško, co to máš na sobě?“ zeptala jsem se s frustrací v hlase.

„To se jmenuje móda, babičko,“ odpověděla s protočením očí.

„Móda? Vypadáš jako pečený brambor!“ vyhrkla jsem.

Eliška vyběhla z domu a práskla za sebou dveřmi. Cítila jsem výčitky svědomí, ale také úlevu. Možná moje slova ji přimějí dvakrát si rozmyslet své volby.

Dny se změnily v týdny a Eliška už tak často nechodila. Když přišla, sotva se mnou mluvila. Chyběly mi naše rozhovory, ale nemohla jsem jen tak přihlížet, jak ze sebe dělá blázna.

Jednoho dne mi zavolal Tomáš. Jeho hlas byl roztřesený a já poznala, že něco není v pořádku.

„Mami, jde o Elišku,“ řekl s hlasem plným zlomení. „Je v nemocnici.“

Srdce mi kleslo. „Co se stalo?“

„Měla nehodu,“ vysvětlil. „Měla na sobě ty směšné boty na platformě a zakopla na chodníku. Dost tvrdě si narazila hlavu.“

Spěchala jsem do nemocnice s myslí plnou obav a lítosti. Když jsem dorazila, viděla jsem Elišku ležet na nemocničním lůžku, její tvář byla bledá a pohmožděná. Tomáš a Radka byli u jejího boku s tvářemi plnými starostí.

„Je mi to tak líto,“ zašeptala jsem s slzami stékajícími po tváři.

Eliška se na mě slabě usmála. „To je v pořádku, babičko.“

Ale nebylo to v pořádku. Eliščina nehoda byla pro nás všechny budíčkem. Její rodiče si konečně uvědomili, že jejich lhostejný přístup k jejím volbám má důsledky. A já jsem si uvědomila, že i když mé úmysly byly dobré, můj přístup byl příliš tvrdý.

Eliška se nakonec zotavila, ale věci mezi námi už nikdy nebyly úplně stejné. Pokračovala ve zkoumání svého módního vkusu, ale s větší opatrností. A i když jsem stále nerozuměla jejím volbám, naučila jsem se přijmout, že musí najít svou vlastní cestu—i kdyby to znamenalo dělat chyby po cestě.