„Táta Našel Štěstí s Jinou Ženou, Zatímco Máma Upadla do Zoufalství: Byla to Tátova Vina?“

Nejranější vzpomínky Sabiny byly směsicí zmatku a smutku. Pamatovala si, jak její matka, Klára, ležela hodiny na pohovce v obývacím pokoji, sotva se hýbala. Klářina záda, tenká a křehká, byla často viditelná skrz její opotřebovanou noční košili. Bylo to ostrým kontrastem k živé ženě, kterou kdysi byla. Sabina nechápala, proč se její matka tolik změnila, ale věděla, že to má něco společného s jejím otcem, Lukášem.

Lukáš byl vždy charismatický muž. Uměl lidi rozesmát a cítit se uvolněně. Ale jak Sabina rostla, všimla si, že jeho šarm byl často směřován k jiným ženám. Jedna žena zvlášť, Nora, se zdála upoutat jeho pozornost více než kdokoli jiný. Nora byla všechno, co Klára nebyla—mladá, živá a plná energie.

Na začátku 90. let bylo jejich malé město v Čechách místem, kde každý věděl o každém, ale nikdo nemluvil o věcech, které opravdu záležely. Duševní zdraví bylo tabu a rozvod byl stále považován za skandální selhání. Takže když Lukáš začal trávit více času s Norou a méně doma, lidé šeptali, ale nikdy nezasáhli.

Nejživější vzpomínka Sabiny z té doby byla den, kdy Lukáš přivezl domů zbrusu nové auto. Bylo to elegantní červené kabriolet, který symbolizoval všechno, co chtěl v životě—svobodu, vzrušení a nový začátek. Vzal Sabinu na projížďku a na chvíli se cítila výjimečně. Ale když se vrátili domů, pohled na její matku ležící na pohovce ji vrátil zpět do reality.

Klářina deprese se s každým dnem prohlubovala. Přestala vařit jídla, přestala uklízet dům a přestala se starat o sebe. Sabina se snažila pomoci, ale byla jen dítě. Nevěděla, jak vytáhnout svou matku z temnoty, která ji pohltila.

Lukáš se odstěhoval krátce poté, co přivezl domů nové auto. Řekl, že potřebuje prostor na přemýšlení, ale všem bylo jasné, že už se rozhodl. Přestěhoval se k Noře a nechal Kláru a Sabinu napospas osudu.

Dům byl bez Lukášovy přítomnosti prázdnější, ale také těžší s váhou Klářina zoufalství. Sabina přicházela ze školy domů a nacházela svou matku na stejném místě na pohovce, jak prázdně zírá na televizi. Dříve teplý a milující domov se stal chladným a bez života.

Sabina se snažila mluvit s matkou, přimět ji něco sníst nebo se osprchovat, ale Klára jen nepřítomně kývala hlavou a dál zírala do prázdna. Když Klára mluvila, bylo to jen proto, aby se zeptala na Lukáše—kde je, co dělá, jestli o nich někdy mluví. Sabina neměla srdce říct své matce, že Lukáš pokračoval ve svém životě.

Jak roky plynuly, Sabina se naučila starat sama o sebe. Vařila si vlastní jídla, prala si vlastní prádlo a dokonce si našla brigádu, aby pomohla platit účty. Ale bez ohledu na to, jak moc se snažila, nemohla zaplnit prázdnotu po otcově odchodu ani zahojit rány způsobené matčinou depresí.

Sabina často přemýšlela, jestli to všechno byla Lukášova vina. Kdyby zůstal, bylo by všechno jinak? Našla by Klára cestu ven ze své deprese? Nebo bylo nevyhnutelné, že jejich rodina se rozpadne? Tyto otázky pronásledovaly Sabinu až do dospělosti.

Na konci nebylo pro Sabininu rodinu žádné šťastné rozuzlení. Klára se nikdy nezotavila ze své deprese a zemřela, když byla Sabina na vysoké škole. Lukáš pokračoval ve svém životě s Norou, zdánlivě neovlivněn troskami, které za sebou zanechal.

Sabina nesla jizvy svého dětství s sebou a vždy si kladla otázku, co mohlo být uděláno jinak. Přísahala si, že nikdy nedovolí opakování historie ve svých vlastních vztazích, ale stín rozpadlého manželství jejích rodičů visel nad každým jejím rozhodnutím.