„Možná pro něj nepřijdeme“: Proč lékaři nesoudí ty, kteří odmítají péči o nemocné členy rodiny

Pracuji na neurologické rehabilitační jednotce, místě, kde pacienti přicházejí, aby znovu získali svou sílu a nezávislost po těžkých onemocněních nebo úrazech. Každý den vidíme lidi v jejich nejzranitelnějších chvílích, jak se snaží dát své životy zpět dohromady. Jedním z nejnáročnějších aspektů naší práce je zajistit, aby každý pacient měl někoho, kdo ho po propuštění vyzvedne. Bohužel ne každý má podporující rodinu, která na něj čeká.

Tentokrát to byl Lukáš. Lukáš byl muž ve svých pozdních třiceti letech s divokým vzhledem, který ho odlišoval. Měl tetování pokrývající jeho ruce a krk a jeho vlasy byly vždy v nepořádku. Navzdory jeho drsnému zevnějšku měl Lukáš jemnou duši. Byl umělec, vždy si kreslil do svého zápisníku, kdykoli měl volnou chvíli. Jeho kresby byly krásné, plné emocí a hloubky.

Lukáš byl u nás několik týdnů, zotavoval se z těžké mrtvice, která ho zanechala částečně paralyzovaného a s významnými problémy s pamětí. Tvrdě pracoval v terapii, odhodlaný získat co nejvíce funkcí zpět. Ale jak se blížil jeho den propuštění, bylo jasné, že nikdo není ochoten ho vzít domů.

Vzpomínám si na den, kdy jsem volal jeho sestře, Gabriele. Byla jediným členem rodiny uvedeným v jeho záznamech. Vytočil jsem její číslo, doufaje v to nejlepší, ale připravoval jsem se na nejhorší.

„Haló?“ Gabrielin hlas byl strohý a netrpělivý.

„Dobrý den, tady Adéla z neurologické rehabilitační jednotky. Volám ohledně vašeho bratra Lukáše. Zítra bude připraven k propuštění.“

Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho. „Nemůžu pro něj přijít,“ nakonec řekla Gabriela. „Mám svou vlastní rodinu, o kterou se musím starat. Nemůžu zvládnout Lukášovy potřeby navíc ke všemu ostatnímu.“

Snažil jsem se vysvětlit, že Lukáš bude potřebovat pomoc s základními úkoly a že nemůže být ponechán sám. Ale Gabriela byla neústupná. „Omlouvám se,“ řekla. „Prostě to nemůžu udělat.“

Po zavěšení jsem cítil směs frustrace a smutku. Nebylo to poprvé, co jsem se setkal s rodinou, která nebyla ochotna převzít odpovědnost za svého blízkého, a nebylo to naposledy. Ale nikdy to nebylo snadné.

Druhý den seděl Lukáš ve svém pokoji, sbalený a připravený k odchodu. Podíval se na mě s nadějnýma očima a pevně držel svůj zápisník. „Přijde Gabriela?“ zeptal se.

Zhluboka jsem se nadechl a zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, Lukáši. Nemůže přijít.“

Jeho tvář poklesla a podíval se dolů na svůj zápisník, prstem třesoucím se obkresloval linie své poslední kresby. „Chápu,“ řekl tiše.

Zařídili jsme převoz Lukáše do zařízení dlouhodobé péče. Nebylo to ideální, ale bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat za daných okolností. Když byl vyvážen z jednotky, otočil se ke mně a dal mi malý úsměv. „Děkuji za všechno,“ řekl.

Sledoval jsem ho odcházet s těžkým pocitem na hrudi. V naší práci vidíme to nejlepší i nejhorší z lidskosti. Vidíme rodiny, které by pro své blízké hory přenášely, i ty, které nemohou nebo nechtějí zasáhnout, když je potřeba.

Je snadné soudit ty, kteří odmítají péči o své nemocné členy rodiny, ale život je složitý. Lidé mají své důvody, své vlastní boje a omezení. Jako zdravotníci děláme vše pro to, abychom podpořili naše pacienty a našli řešení, i když ta řešení nejsou dokonalá.

Lukášův příběh je jen jedním z mnoha, připomínkou toho, že ne každý pacient má šťastný konec čekající za našimi dveřmi. Ale pokračujeme dál a děláme vše pro to, abychom udělali rozdíl v jejich životech, i když jen na chvíli.