„Tvoje Máma Dělá Lepší Chilli, Měla bys Jí Zavolat pro Recept,“ Řekl Ztrápené Ženě

Jana seděla v přeplněné čekárně pohotovostní veterinární kliniky, její oči upřené na jedno místo na linoleové podlaze. Vzduch naplňoval bzukot zářivek a šepot ostatních majitelů mazlíčků, ale ona byla ztracená ve svých myšlenkách. Její pes, Max, náhle onemocněl a ona ho sem přivezla s bušícím srdcem plným strachu.

Místnost byla plná úzkostných tváří a neklidných mazlíčků. Muž s kočkou v přepravce přecházel sem a tam, zatímco mladý pár si šeptal, jejich malý pes se třásl v náručí. Jana se snažila ignorovat jejich rozhovory, ale útržky jejich slov se jí dostávaly do vědomí.

„Myslíš, že bude v pořádku?“ „Doufám, že to není nic vážného.“ „Měli jsme přijít dřív.“

Janina mysl byla vírem obav a viny. Všimla si Maxovy letargie už dříve v týdnu, ale považovala to za drobný problém. Teď se nemohla zbavit pocitu, že ho zklamala.

Středně starý muž sedící vedle ní přerušil její zamyšlení. „Jste tu poprvé?“ zeptal se jemným, ale vtíravým hlasem.

Jana přikývla, nedůvěřujíc si promluvit bez toho, aby se rozplakala.

„Byl jsem tu víckrát, než dokážu spočítat,“ pokračoval. „Můj pes má chronické onemocnění. Je to těžké, ale dá se to zvládnout.“

Vynutila si slabý úsměv, oceňujíc jeho pokus o útěchu, ale přála si, aby ji nechal na pokoji. Nechtěla mluvit; chtěla jen, aby byl Max v pořádku.

Minuty se táhly, každá z nich se zdála jako věčnost. Janin telefon zavibroval v kapse a ona ho vytáhla, aby viděla zprávu od své matky. „Jak je Maxovi? Potřebuješ něco?“

Váhala předtím, než rychle odpověděla. „Stále čekáme. Dám ti vědět.“

Její matka byla vždy její oporou, zvláště pokud šlo o vaření. Jana si vzpomněla na nespočet případů, kdy volala své matce pro recepty nebo rady v kuchyni. Matčino chilli bylo legendární v jejich rodině, jídlo útěchy, které mohlo zahřát i ty nejchladnější dny.

Jako by četl její myšlenky, muž vedle ní znovu promluvil. „Víš, moje máma dělá nejlepší chilli. Kdykoli se cítím sklesle, zavolám jí pro recept. Je to jako objetí v misce.“

Janě se oči zalily slzami. Nechtěla teď myslet na jídlo nebo recepty. Chtěla jen, aby byl Max v pořádku.

Dveře do vyšetřovny se otevřely a veterinární technik zavolal jméno. Nebylo to její. Janino srdce kleslo ještě hlouběji.

Hodiny ubíhaly a čekárna se začala vyprazdňovat, jak byli mazlíčci vyšetřeni a posláni domů nebo přijati k dalšímu ošetření. Konečně přišla řada na Janu. Následovala technika dozadu s žaludkem sevřeným uzlem.

Veterinář ji přivítal s vážným výrazem. „Je mi líto, ale Maxův stav je velmi vážný. Musíme provést další testy, abychom určili nejlepší postup.“

Jana otupěle přikývla, cítila se jako ve zlém snu, ze kterého se nemohla probudit.

Když po několika hodinách opouštěla kliniku a Max zůstal v jejich péči, cítila ohromující pocit bezmoci. Sedla si do auta a chvíli tam seděla, zírajíc na svůj telefon. Věděla, že by měla zavolat své matce, ale nemohla se k tomu přinutit.

Místo toho jela domů v tichosti, tíha nejistoty ji tlačila dolů. Dům se bez Maxovy přítomnosti zdál prázdný. Bloudila do kuchyně a otevřela spíž, zírajíc na ingredience pro chilli, které koupila dříve v týdnu.

S třesoucíma se rukama začala vařit podle matčina receptu z paměti. Známé vůně naplnily kuchyň, ale tentokrát nepřinesly žádný útěch.

Když si sedla k jídlu sama, slzy jí stékaly po tváři. Chilli chutnalo přesně jako od její matky, ale nemohlo zaplnit prázdnotu po Maxově nepřítomnosti.

Jana věděla, že žádný recept nemůže opravit to, co bylo uvnitř ní zlomené. Odložila lžíci a zabořila obličej do dlaní, cítíc se ztracenější než kdy předtím.