„Vnukynina prosba padá na hluché uši: Naléhá na rodiče, aby koupili babičce jednopokojový byt“

Marta byla vdovou více než deset let. Žila v malebném malém městě na Moravě, kde se všichni znali jménem. Její jednopokojový byt byl skromný, ale plný vzpomínek na jejího zesnulého manžela Jana. Koupili si byt společně, když byli mladí a plní snů. Nyní to byla jen Marta a její vzpomínky.

Martina vnučka Ema byla její pýchou a radostí. Ema byla bystrá a soucitná mladá žena, která měla k babičce vždy blízko. Navštěvovala Martu každý víkend, přinášela jí potraviny a pomáhala s domácími pracemi. Ema viděla, že byt se pro Martu stává stále obtížnějším na údržbu. Budova byla stará a údržba špatná. Topení v zimě sotva fungovalo a instalace byla nespolehlivá.

Ema naléhala na své rodiče, Martiny syna a snachu, aby Martě koupili nový jednopokojový byt. Věřila, že si její babička zaslouží pohodlné a bezpečné místo pro své zlaté roky. Emyni rodiče však nebyli tak přesvědčeni.

„Mami, tati, babička potřebuje lepší místo k životu,“ říkala Ema během rodinných večeří. „Její byt se rozpadá a už pro ni není bezpečný.“

„Emo, chápeme tvoje obavy, ale koupit nový byt je velký finanční závazek,“ odpovídal její otec. „Máme své vlastní výdaje.“

„Ale tati, je to babička! Když jsme ji potřebovali, starala se o nás. Teď je řada na nás, abychom se postarali o ni,“ argumentovala Ema.

Její matka přidala: „Emo, taky máme babičku rádi, ale nemůžeme jen tak koupit nový byt z rozmaru. Musíme to promyslet.“

Týdny se měnily v měsíce a Emyny prosby stále padaly na hluché uši. Martino zdraví se začalo zhoršovat. Studené zimy si vybíraly daň na jejím křehkém těle a neustálý stres z problémů s bytem ji vyčerpával. Ema se cítila bezmocná, když sledovala svou milovanou babičku trpět.

Jednu obzvlášť krutou zimu se topení v Martině bytě úplně rozbilo. Ema přispěchala s dalšími dekami a přímotopem, ale to nestačilo. Marta dostala těžkou rýmu, která se rychle změnila v zápal plic. Byla hospitalizována na několik týdnů a Ema byla každý den po jejím boku.

„Babičko, je mi to tak líto,“ šeptala Ema jednou nocí, když držela Martu za ruku. „Snažila jsem se přimět mámu a tátu k pomoci, ale neposlouchali.“

Marta se slabě usmála. „Není to tvoje vina, drahá. Udělala jsi pro mě víc než kdokoliv jiný.“

Přes veškerou snahu lékařů se Martin stav zhoršil. Zemřela tiše jednoho chladného únorového rána s Emou po svém boku.

Ema byla zdrcená. Nemohla se zbavit pocitu, že kdyby její rodiče poslouchali její prosby, Marta by mohla být stále naživu. Na pohřbu je konfrontovala.

„Proč jste mě neposlouchali?“ plakala. „Babička by tu mohla být, kdybyste jí jen pomohli!“

Její rodiče sklopili hlavy s vinou ve tvářích. „Mysleli jsme si, že máme více času,“ řekl tiše její otec.

Ale čas pro Martu vypršel. Ema si slíbila, že už nikdy nedopustí něco podobného. Bude bojovat za ty, které miluje, bez ohledu na cenu.