Ze skutečného života: „Všichni si mysleli, že jsem chůva, ne matka“

Bylo jasné pondělní ráno, když jsem se rozhodla vzít svou dceru, Aničku, do její nové školy k zápisu. Nedávno jsme se přestěhovali do nové čtvrti v Praze a já byla nadšená, že začne znovu. Jako 45letá matka jsem věděla, že mohu vypadat o něco starší než některé jiné maminky, ale nikdy jsem si nemyslela, že by to byl problém.

Vešly jsme do školní kanceláře ruku v ruce. Anička svírala svého oblíbeného plyšového zajíčka a rozhlížela se kolem s širokýma očima. Recepční, mladá žena ve svých dvaceti letech, nás přivítala zdvořilým úsměvem.

„Dobré ráno! Jak vám mohu dnes pomoci?“ zeptala se.

„Jsme tu, abychom zapsali mou dceru Aničku,“ odpověděla jsem s úsměvem.

Úsměv recepční na chvíli povadl, když se podívala mezi Aničku a mě. Poté mi podala hromadu formulářů.

„Toto jsou zápisové formuláře. Ale potřebujeme, aby je vyplnila matka,“ řekla s mírně váhavým tónem.

Byla jsem zaskočená. „Já jsem její matka,“ řekla jsem a snažila se udržet svůj hlas klidný.

Oči recepční se rozšířily překvapením. „Ach, omlouvám se! Myslela jsem, že jste chůva,“ koktala.

Vynutila jsem si úsměv a vzala formuláře. „To je v pořádku,“ řekla jsem, i když to nebylo. Ta slova bolela víc, než jsem chtěla přiznat.

Když jsem seděla a vyplňovala formuláře, nemohla jsem si pomoct a pocítila vlnu smutku. Nebylo to poprvé, co si někdo myslel, že jsem Aniččina chůva. Stalo se to v parku, v obchodě s potravinami a dokonce i v její předchozí škole. Každý takový okamžik mi ubíral na sebevědomí a nutil mě pochybovat o sobě.

Dokončila jsem vyplňování formulářů a předala je zpět recepční. Znovu se omluvila, ale škoda už byla napáchána. Anička a já jsme opustily kancelář a šly do její nové třídy. Její učitelka, paní Nováková, nás přivítala srdečně a ukázala Aničce školu.

Když jsme opouštěly školu, Anička se na mě podívala svýma velkýma modrýma očima. „Mami, proč si ta paní myslela, že jsi moje chůva?“ zeptala se nevinně.

Zhluboka jsem se nadechla a klekla si k ní. „Někdy lidé dělají chyby, protože nás dobře neznají,“ vysvětlila jsem jemně. „Ale nezáleží na tom, co si myslí oni. Důležité je, že my víme, že jsme rodina.“

Anička přikývla a pevně mě objala. Její malé ruce kolem mého krku byly uklidňující připomínkou našeho pouta.

Během následujících týdnů jsem se snažila incident ve škole přejít. Ale stále mi to leželo v hlavě a ovlivňovalo mé interakce s ostatními rodiči a učiteli. Vyhýbala jsem se školním akcím a hrám s ostatními dětmi, obávala jsem se odsouzení nebo nepochopení.

Jedno odpoledne, když jsem vyzvedávala Aničku ze školy, ke mně přistoupila jiná matka. Představila se jako Jana a pozvala nás na hraní s její dcerou. Váhala jsem, ale souhlasila jsem v naději, že to bude příležitost najít nové přátele.

Hraní začalo dobře, děti si šťastně hrály na Janině zahradě. Ale když jsme si povídaly u kávy, Jana zmínila téma věku.

„Musíte být Aniččina babička,“ řekla nenuceně. „Je hezké vidět, že jste zapojená do jejího života.“

Cítila jsem, jak mi srdce klesá. „Vlastně jsem její matka,“ opravila jsem ji.

Janiny oči se rozšířily překvapením. „Ach, omlouvám se! Jen jsem předpokládala…“

Vynutila jsem si další úsměv a změnila téma, ale uvnitř jsem se cítila poražená. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, zdálo se, že mě lidé vždy budou vidět jako něco jiného než Aniččinu matku.

Když jsme ten den odcházely od Jany domů, uvědomila jsem si, že tohle je něco, čemu možná nikdy úplně neuniknu. Předpoklady a soudy ostatních budou vždy přítomné a vrhají stín na můj vztah s dcerou.

Ale navzdory smutku a frustraci jsem věděla jedno jistě: Anička a já máme jedna druhou. A to bylo dost.