„Navrhli jsme přestěhovat tátu do domova důchodců. Když to Honza uslyšel, propukl v pláč a odmítl: Nevím, co říct, jsem rozpolcený“

Jsem na rozcestí a nevím, kterým směrem se vydat. Jako svobodná matka vychovávající svého desetiletého syna Adama musím zvládat mnoho povinností. Zajištění jeho šťastného a naplněného dětství je mou nejvyšší prioritou. Ale je tu ještě jeden naléhavý problém, který mi leží na srdci: můj 86letý nevlastní otec Honza.

Honza žije sám v rozpadajícím se domě v malé vesnici na Vysočině. Průměrný věk obyvatel tam je kolem 75 let a komunita se pomalu zmenšuje, jak mladší generace odcházejí pryč. Dům sám o sobě potřebuje nutné opravy, s protékající střechou a vrzajícími podlahami, které mě každý den znepokojují ohledně jeho bezpečnosti.

Svého biologického otce jsem nikdy nepoznala; odešel, když jsem byla ještě miminko. Honza se ujal role otce a vychoval mě jako svou vlastní, poskytoval mi lásku a podporu, kterou jsem potřebovala při dospívání. Nyní, když stárne, se role obrátily a je na mně, abych se o něj postarala. Ale vyvážit jeho potřeby s potřebami mého malého syna se ukazuje jako ohromující výzva.

Minulý týden jsem po dlouhém zvažování navrhla Honzovi, aby zvážil přestěhování do domova důchodců. Myslela jsem si, že to bude nejlepší řešení pro všechny zúčastněné. On by dostal péči a pozornost, kterou potřebuje, a já bych se mohla více soustředit na Adama, aniž bych se neustále obávala o Honzovo blaho.

Když jsem nadhodila tento nápad, Honzova reakce byla okamžitá a srdcervoucí. Propukl v pláč, jeho hlas se třásl, když návrh kategoricky odmítl. „Nechci opustit svůj domov,“ řekl s očima plnýma strachu a smutku. „Tady jsme s tvojí matkou vybudovali náš společný život. Nemůžu to jen tak opustit.“

Jeho slova mě zasáhla jako rána kladivem. Cítila jsem ohromný pocit viny a zmatení. Jak bych mohla po něm chtít opustit místo, které pro něj znamená tolik vzpomínek? Ale jak bych mohla dál zvládat všechno sama?

Adam, který cítil napětí, se mě později té noci zeptal, proč je děda Honza tak smutný. Snažila jsem se mu to vysvětlit jednoduše, ale jak vysvětlit tak složité emoce dítěti? „Děda má svůj domov moc rád,“ řekla jsem, „a bojí se ho opustit.“

Dny se změnily v týdny a situace zůstala nevyřešená. Honzovo zdraví se nadále zhoršovalo a každá návštěva jeho domu mě naplňovala hrůzou. Co kdyby upadl? Co kdyby se něco stalo, když nikdo nebude poblíž, aby mu pomohl?

Obrátila jsem se na místní sociální služby pro radu, ale jejich zdroje byly omezené. Nejbližší domov důchodců měl dlouhý čekací seznam a i kdybychom ho tam dostali, náklady by byly astronomické. Moje práce na částečný úvazek jako knihovnice sotva pokrývá naše životní náklady.

Jednoho večera, když jsem ukládala Adama do postele, podíval se na mě svýma velkýma modrýma očima a zeptal se: „Mami, proč nemůže děda bydlet s námi?“ Jeho nevinná otázka mi vehnala slzy do očí. Náš malý byt sotva měl dostatek místa pro nás dva, natož přidat další osobu se zvláštními potřebami.

Cítila jsem se uvězněná mezi svou povinností jako dcera a svou odpovědností jako matka. Každý den přinášel nové výzvy a žádná jasná řešení. Váha toho všeho se stávala nesnesitelnou.

Na konci nebylo žádné šťastné řešení. Honza zůstal ve svém starém domě, držící se vzpomínek na dobře prožitý život, který nyní mizel do minulosti. A já jsem pokračovala v boji, rozpolcená mezi dvěma světy, snažící se udělat správnou věc pro svého syna i nevlastního otce, ale cítila jsem se, jako bych selhávala v obou.