„Nekonečné soupeření mé mámy s její sestrou ubližuje všem okolo“

Vyrůstala jsem s vědomím, že máma a její sestra mají komplikovaný vztah. Od té doby, co si pamatuji, mezi nimi vždy panovalo napětí. Nebyla to jen sourozenecká rivalita; byla to neúnavná soutěž, která je obě pohlcovala. Moje máma, Jana, a její sestra, Petra, se neustále snažily jedna druhou překonat, a často to bylo na úkor ostatních.

Vzpomínám si na jedny Vánoce, když mi bylo asi osm let. Máma strávila týdny plánováním dokonalé sváteční večeře. Chtěla, aby všechno bylo perfektní, protože Petra měla přijít se svou rodinou. Den před Vánocemi Petra zavolala a oznámila, že přinese speciální dezert, který sama upekla. Máma byla zklamaná, když to slyšela. Už měla naplánováno udělat svůj slavný jablečný koláč a teď měla pocit, že musí soutěžit s Petřiným dezertem.

Druhý den bylo napětí hmatatelné. Máma byla nervózní a kvůli každé maličkosti na všechny štěkala. Když Petra dorazila s krásně ozdobeným dortem, máminu náladu to ještě více zhoršilo. Během večeře si vyměňovaly pasivně-agresivní poznámky a každá se snažila tu druhou překonat. Na konci večera byli všichni vyčerpaní a nešťastní. Co mělo být radostné rodinné setkání, se změnilo v bojiště.

Tento vzorec pokračoval po celé mé dětství. Každá rodinná událost se stala příležitostí pro mámu a Petru k soutěžení. Narozeniny, svátky, dokonce i obyčejná setkání byla poznamenána jejich rivalitou. Nešlo jen o to, kdo uvaří lepší jídlo nebo dá lepší dárek; zasahovalo to do všech aspektů jejich života. Kdo měl lepší práci, hezčí dům, úspěšnější děti – všechno bylo podnětem pro jejich nekonečnou soutěž.

Jak jsem rostla, začala jsem si uvědomovat, jak tato rivalita ovlivňuje všechny okolo nich. Táta často nesl tíhu máminy frustrace. Snažil se ji uklidnit, ale málokdy to fungovalo. Moji sourozenci a já jsme se naučili být opatrní kolem rodinných událostí, protože jakákoli maličkost mohla vyvolat další kolo soutěže mezi mámou a tetou.

Jedno léto dosáhly věci bodu zlomu. Moje sestřenice Eva právě odmaturovala s vyznamenáním a získala plné stipendium na prestižní univerzitu. Petra byla pochopitelně pyšná a nemohla přestat o tom mluvit. Máma se naopak cítila zastíněná. Začala srovnávat Eviny úspěchy s mými, i když jsem byla ještě na střední škole a vedla si dobře po svém.

Den Eviny maturitní oslavy byla máma ve špatné náladě. Celou cestu tam kritizovala všechno od výzdoby po seznam hostů. Když jsme dorazili, sotva uznala Eviny úspěchy a místo toho se soustředila na hledání jakékoli drobné chyby. Bylo to trapné a zraňující.

Tu noc, když jsme se vrátili domů, táta konečně konfrontoval mámu ohledně jejího chování. Měli obrovskou hádku a poprvé máma přiznala, že se cítí nedostatečná ve srovnání s Petrou. Rozplakala se a řekla, že bez ohledu na to, co dělá, nikdy to není dost dobré.

Ale i po tomto emocionálním výbuchu se nic nezměnilo. Rivalita pokračovala a s ní i vedlejší škody. Rodinné události zůstaly stresující a nepříjemné. Moji sourozenci a já jsme se vzdálili od našich bratranců a sestřenic, protože jsme nemohli snést být chyceni v křížové palbě.

Teď jako dospělá se snažím udržovat vztah jak s mámou, tak s Petrou odděleně. Není to snadné, ale je to lepší než být zatažena do jejich nekonečné soutěže. Také jsem si dala za cíl nenechat jejich rivalitu ovlivnit mé vlastní vztahy. Nechci opakovat jejich chyby.

Na konci dne mámina rivalita s její sestrou zanechala trvalý dopad na naši rodinu. Je to neustálá připomínka toho, jak destruktivní může být soutěžení, když není pod kontrolou. A i když bych si přála, aby věci mohly být jiné, přijala jsem skutečnost, že některé rány se nikdy úplně nezahojí.