Boj matky: „Jak jsem se snažila vyrovnat s přehnaně starostlivou tchyní“

Když se nám narodila dcera Eliška, bylo to jako splněný sen. S manželem Honzou jsme se snažili o dítě roky a konečně přišel náš malý zázrak. První týdny byly vírem bezesných nocí, přebalování a nekonečného kojení. Navzdory únavě jsme byli blaženě šťastní.

Naše radost však netrvala dlouho. Honzova matka, Marie, byla vždy trochu přehnaně starostlivá, ale po narození Elišky její chování eskalovalo. Trvala na tom, že nás bude navštěvovat každý den, často neohlášeně, a její neustálá kritika mě začala vyčerpávat.

„Nedržíš ji správně,“ říkala a brala mi Elišku z náruče. „Musíš ji krmit častěji,“ dodávala, přestože jsem už kojila na požádání.

Honza se snažil zprostředkovat, ale vliv Marie na něj byl silný. Vyrůstal v domácnosti, kde slovo jeho matky bylo zákonem, a staré návyky se těžko mění. Často stál na její straně, což mě nechávalo pocitově izolovanou a bez podpory.

Jednoho obzvlášť těžkého dne, po bezesné noci s kolikou trpícím dítětem, Marie opět přišla neohlášeně. Podívala se na mě a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Vypadáš hrozně,“ řekla bez obalu. „Není divu, že je Eliška tak neklidná. Děti cítí, když jsou jejich matky ve stresu.“

Její slova mě hluboce zasáhla. Snažila jsem se ze všech sil, ale pro ni to nikdy nebylo dost dobré. Snažila jsem se vysvětlit, jak jsem vyčerpaná, doufajíc v nějaké pochopení nebo podporu.

„Možná kdybys byla více organizovaná, nebyla bys tak unavená,“ navrhla. „Když byl Honza miminko, zvládla jsem to sama.“

Její neustálé srovnávání s jejím vlastním rodičovstvím mě nutilo cítit se jako selhání. Začala jsem se obávat jejích návštěv, ale byla neúprosná. Přicházela s taškami plnými potravin a přebírala mou kuchyň, vařila jídla, která jsem nechtěla a kritizovala mé vlastní pokusy o krmení rodiny.

Jednoho večera, po dalším hádce s Honzou o zasahování jeho matky, jsem se rozplakala. „Už to nezvládnu,“ vzlykala jsem. „Potřebuji, abys mě podpořil, ne ji.“

Honza vypadal rozpolceně. „Ona se jen snaží pomoci,“ řekl slabě.

„Pomoci? Všechno jen zhoršuje!“ křičela jsem. „Potřebuji prostor na to, abych to zvládla sama.“

Neochotně Honza souhlasil, že si s matkou promluví. Následující den si Marii posadil a vysvětlil jí, že potřebujeme nějaký čas sami jako rodina. Nezvládla to dobře.

„Ty si vybíráš ji místo mě?“ zeptala se nevěřícně. „Po všem, co jsem pro tebe udělala?“

Honza se ji snažil uklidnit tím, že nejde o vybírání stran, ale Marie byla zraněná a rozzlobená. Vyrazila z domu a práskla za sebou dveřmi.

Několik dní bylo klidno. Začala jsem si více věřit ve své roli matky bez neustálého dohledu Marie. Ale klid netrval dlouho.

Marie začala Honzovi volat několikrát denně a vyvolávala v něm pocit viny tím, jak je osamělá a jak moc jí chybí Eliška. Honza začal váhat a brzy byla Marie zpět v našich životech s ještě větší vervou.

Poslední kapkou bylo jedno odpoledne, kdy jsem přistihla Marii, jak dává Elišce umělou výživu bez mého svolení. Byla jsem rozhodnutá kojit výhradně a tohle bylo pro mě největší zrada.

„Jak jsi mohla?“ konfrontovala jsem ji rozzlobeně.

„Nevyrábíš dost mléka,“ odpověděla ostře. „Eliška potřebuje víc než to, co jí dáváš.“

Měla jsem pocit, že ztrácím kontrolu nad vlastním životem. Honza se mě snažil uklidnit, ale škoda už byla napáchána. Naše manželství začalo trpět pod tíhou neustálých hádek a zášti.

Nakonec jsem si uvědomila, že něco musí ustoupit. Kvůli svému duševnímu zdraví a blahu Elišky jsem udělala těžké rozhodnutí opustit Honzu a dočasně se přestěhovat k rodičům.

Nebylo to šťastné zakončení, které jsem si představovala při narození Elišky, ale bylo to jediné řešení, jak najít klid. Někdy i přes naše nejlepší snahy mohou být rodinné dynamiky příliš toxické na to, aby je člověk zvládal sám.