„Vzali jsme tě i s tvým dítětem, a takhle se nám odvděčuješ“: Tchyně kárá snachu před hosty

Obývací pokoj byl plný hovoru a cinkání sklenic. Bylo to typické nedělní rodinné setkání u Novákových. Vzduchem se linula vůně pečeného krocana a čerstvě upečeného chleba, mísící se s vůní borovice z vánočního stromku v rohu.

Malý Tomášek, čtyřletý klučina s jiskřivýma očima, přeběhl místnost s nataženýma rukama. „Babičko!“ vykřikl, jeho tvář se rozzářila, když dorazil k babičce, která držela jasně zabalený dárek.

„Tady je můj malý muž!“ zvolala babička Nováková, zvedla Tomáška do náruče a podala mu dárek. Roztrhl ho s radostí a objevil lesklý nový náklaďák.

V rohu místnosti tiše sledovala osmiletá Anička. Kousala si ret a snažila se zadržet slzy. Babička pro ni nic nepřinesla. Vždycky to tak bylo. Od té doby, co se její maminka, Eva, provdala do rodiny Novákových, Anička se cítila jako outsider.

Eva si všimla dceřina smutku a přistoupila k ní. „Ahoj, miláčku,“ zašeptala a poklekla na úroveň Aničky. „Jsi v pořádku?“

Anička přikývla, ale Eva viděla bolest v jejích očích. Pevně ji objala a přála si, aby ji mohla ochránit před bolestí.

Večer pokračoval a rodina se shromáždila kolem jídelního stolu na večeři. Konverzace zpočátku plynula snadno, ale napětí bublalo těsně pod povrchem. Eva cítila, jak se to stupňuje, jako bouře, která se chystá propuknout.

Konečně to babička Nováková nevydržela. Praštila vidličkou o stůl, což všechny přimělo nadskočit. „Evo,“ řekla ostře, „vzali jsme tě i s tvým dítětem, a takhle se nám odvděčuješ?“

Místnost ztichla. Evina tvář zbledla. „O čem to mluvíš?“ zeptala se třesoucím se hlasem.

„Přesně víš, o čem mluvím,“ odsekla babička Nováková. „Přijdeš do našeho domu, jíš naše jídlo a ani nemůžeš naučit svou dceru nějakým způsobům? Ani mi nepoděkovala za dárek pro Tomáška.“

Eviny oči se zalily slzami. „Ona nedostala dárek,“ řekla tiše.

„To není podstatné!“ vykřikla babička Nováková. „Podstatné je, že jsi nevděčná. Otevřeli jsme ti náš domov a tvému dítěti a ty nám ani nemůžeš projevit základní úctu.“

Anička zabořila tvář do Evina ramene a tiše vzlykala. Eva ji pevně objala, cítila se bezmocná a ponížená.

Daniel, Evy manžel, konečně promluvil. „Mami, to stačí,“ řekl pevně. „Tohle není fér vůči Evě ani Aničce.“

Babička Nováková na něj vrhla pohled plný zloby. „Neopovažuj se stát na jejich straně,“ zasyčela. „Vychovala jsem tě lépe než tohle.“

Zbytek rodiny seděl v ohromeném tichu, nejistý, co dělat nebo říct. Slavnostní atmosféra byla rozbita a nahrazena těžkým pocitem neklidu.

Po tom, co se zdálo jako věčnost, Eva vstala a stále držela Aničku. „Myslím, že bychom měli jít,“ řekla tiše.

Daniel přikývl a také vstal. „Promluvíme si o tom později,“ řekl své matce.

Když opouštěli dům, Eva cítila směs úlevy a smutku. Věděla, že věci už nikdy nebudou stejné. Propast mezi ní a babičkou Novákovou byla příliš široká na překlenutí.

V autě cestou domů Anička konečně promluvila. „Mami,“ řekla tiše, „proč mě babička nemá ráda?“

Evině srdci to zlomilo otázkou. „To není tvoje chyba, miláčku,“ řekla jemně. „Někteří lidé mají prostě problém přijmout ostatní.“

Anička přikývla, ale nevypadala přesvědčeně. Eva věděla, že její dceři bude trvat čas, než se z této rány zotaví.

Když projížděli tichými ulicemi, Eva si v duchu slíbila chránit Aničku před další bolestí. Nevěděla, co budoucnost přinese, ale jedno věděla jistě: vždy bude stát po boku své dcery.