„Přestaňte rozmazlovat své děti“: Rady zkušené matky

Můj manžel a já jsme byli obdařeni dvěma krásnými dětmi, Annou a Jakubem. Jako noví rodiče jsme byli odhodláni dát jim to nejlepší ze všeho. Chtěli jsme je zahrnout láskou, pozorností a všemi materiálními pohodlími, které jsme si mohli dovolit. Moje tchyně, žena zkušená životem a zkušenostmi, však měla jiný pohled.

„Přestaňte rozmazlovat své děti,“ říkávala často, její hlas zněl spíše starostlivě než kriticky. „Musí se naučit hodnotu věcí a pochopit, že ne všechno přichází snadno.“

Nejprve jsme její rady přehlíželi. Koneckonců, jaké škody by mohlo způsobit, když našim dětem dáme to nejlepší? Chtěli jsme, aby měly dětství plné radosti a hojnosti, něco, co jsme cítili, že nám v dětství chybělo.

Anna, naše nejstarší, byla bystré a zvídavé dítě. Vynikala ve škole a měla přirozený talent na umění. Jakub byl naopak více zdrženlivý, ale stejně inteligentní. Miloval stavění věcí a měl talent na řešení hádanek. Zapsali jsme je do různých mimoškolních aktivit, kupovali jim nejnovější technologie a zajišťovali, aby jejich narozeniny byly oslavovány velkolepými večírky.

Ale jak čas plynul, začali jsme si všímat jemných změn v jejich chování. Anna začala častěji vyžadovat nové hračky a oblečení. Když nedostala to, co chtěla okamžitě, házela záchvaty vzteku. Jakub se stal stále více uzavřeným, trávil více času na tabletu než interakcí s námi nebo svými přáteli.

Slova mé tchyně mi zněla v hlavě. „Musí se naučit hodnotu věcí.“

Jednoho večera, po dalším sporu s Annou ohledně nové hračky, kterou chtěla, jsem se rozhodla promluvit si o tom s manželem. Sedli jsme si do obývacího pokoje, tíha našich obav visela ve vzduchu.

„Myslíš si, že je rozmazlujeme?“ zeptala jsem se váhavě.

Povzdechl si a prohrábl si vlasy. „Možná má máma pravdu. Možná bychom měli nastavit nějaké hranice.“

Rozhodli jsme se udělat nějaké změny. Začali jsme tím, že jsme omezili jejich čas u obrazovky a povzbuzovali více venkovních aktivit. Také jsme zavedli úkoly a povinnosti přiměřené jejich věku. Nejprve Anna a Jakub odporovali. Byly slzy a záchvaty vzteku, ale my jsme stáli pevně.

Změny však nepřinesly okamžité výsledky, v které jsme doufali. Anniny záchvaty vzteku se staly častějšími a intenzivnějšími. Začala mít problémy ve škole a její známky klesaly. Jakub se stáhl ještě více do sebe a stal se téměř nekomunikativním.

Vyhledali jsme radu dětského psychologa, který navrhl, že náhlá změna v našem rodičovském stylu by mohla způsobovat stres. Doporučil postupnější přístup a zdůraznil důležitost konzistentní komunikace a podpory.

Přes naše nejlepší úsilí se situace nadále zhoršovala. Annino chování se stalo stále více nevyzpytatelným. Začala se stýkat se skupinou starších dětí známých tím, že způsobují problémy. Jakubovo stažení se proměnilo v plnohodnotnou depresi. Přestal se účastnit aktivit, které kdysi miloval, a většinu času trávil sám ve svém pokoji.

Náš domov, kdysi plný smíchu a radosti, se stal bojištěm hádek a tichého utrpení. Můj manžel a já jsme se cítili jako selhání jako rodiče. Snažili jsme se napravit naše chyby, ale zdálo se, že jsme věci jen zhoršili.

Jednoho večera nás navštívila moje tchyně. Rozhlédla se po napjaté atmosféře a hluboce si povzdechla.

„Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo,“ řekla tiše. „Chtěla jsem jen, abyste pochopili, že klíčem je rovnováha. Milujte je, ale také je učte odolnosti.“

Její slova zasáhla domovinu, ale cítili jsme se příliš pozdě na to, abychom věci obrátili k lepšímu. Škoda byla způsobena.

Když jsem sledovala Annu odcházet z domu po dalším sporu a viděla Jakuba opět ustupovat do svého pokoje, nemohla jsem si pomoci cítit hluboký pocit lítosti. Chtěli jsme našim dětem dát všechno, ale nakonec jsme jim vzali pocit bezpečí a stability.

Nakonec měla moje tchyně pravdu ve svých radách, ale naše provedení bylo chybné. Lekce, kterou jsme se naučili, přišla za vysokou cenu, kterou naše rodina bude platit ještě mnoho let.