„Jedeme na dovolenou. Můžeš se postarat o mého psa, rostliny a… mého manžela?“ zeptala se mě kamarádka

Petra a já jsme byly kamarádky už od vysoké školy. Sdílely jsme nespočet vzpomínek, od nočních studijních seancí po spontánní výlety. Takže když mi jednoho večera zavolala s podivnou prosbou, nebyla jsem úplně překvapená.

„Ahoj, Lenko,“ začala váhavě. „Příští týden jedu na dovolenou a potřebuju obrovskou laskavost.“

„Jasně, co potřebuješ?“ odpověděla jsem, očekávajíc, že mě požádá o zalévání rostlin nebo vyzvednutí pošty.

„Můžeš se postarat o mého psa, rostliny a… mého manžela?“ zeptala se, její hlas na konci ztichl.

Smála jsem se, myslela jsem si, že žertuje. Ale když se nepřidala, uvědomila jsem si, že to myslí vážně.

„Počkej, co? Tvého manžela?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jo, Tomáš. Poslední dobou je tak nespolehlivý. Nemůžu mu věřit, že se o věci postará, když budu pryč,“ vysvětlila.

Znala jsem Tomáše dost dobře na to, abych pochopila její obavy. Byl to milý chlapík, ale často se zdál ztracený ve svém vlastním světě. Přesto to bylo hodně na požádání.

„Dobře,“ řekla jsem neochotně. „Ale dlužíš mi velkou laskavost.“

Následující sobotu dorazila Petra do mého bytu se svým psem Maxem a několika květináči. Tomáš šel za ní a vypadal rozpačitě.

„Díky moc, že to děláš,“ řekla Petra, když mi podávala Maxův vodítko. „Vrátím se za dva týdny.“

Jakmile odešla, uvědomila jsem si obrovskost úkolu před sebou. Max byl energický zlatý retrívr, který potřeboval neustálou pozornost. Rostliny vyžadovaly denní zalévání a specifické světelné podmínky. A pak tu byl Tomáš.

Tomáš trávil většinu času na gauči sledováním televize nebo hraním videoher. Sotva si mě všímal, což dělalo věci nepříjemnými. Snažila jsem se ho zapojit do konverzace, ale odpovídal mi jednoslovně nebo jen zamručel.

První pár dní bylo zvládnutelných. Brala jsem Maxe na dlouhé procházky do parku a starala se o rostliny. Tomáš zůstával duchem nepřítomný v mém bytě a objevoval se jen na jídlo.

Ale jak dny plynuly, věci se začaly rozpadat. Max byl neklidný a začal kousat nábytek. Rostliny začaly vadnout navzdory mým nejlepším snahám. A Tomáš… no, Tomáš byl ještě vzdálenější.

Jednoho večera jsem přišla z práce domů a našla Maxe, jak roztrhal polštář a rozházel výplň po celém obýváku. Rostliny smutně visely v květináčích. A Tomáš nikde.

Panika mě přepadla, když jsem ho hledala po bytě. Nakonec jsem ho našla v ložnici ležícího na posteli s očima zavřenýma.

„Tomáši, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a jemně s ním zatřásla.

Otevřel oči a podíval se na mě s prázdným výrazem. „Jsem v pohodě,“ zamumlal a otočil se pryč.

Cítila jsem vlnu frustrace a bezmoci. Tohle nebylo to, co jsem si představovala. Zavolala jsem Petře s nadějí, že mi poradí nebo alespoň poskytne nějaké ujištění.

„Ahoj, Petro,“ řekla jsem, když zvedla telefon. „Tady to nejde dobře.“

Na druhém konci linky těžce povzdechla. „Omlouvám se, Lenko. Věděla jsem, že to bude těžké. Jen vydrž ještě pár dní.“

Ale ty pár dní se zdály jako věčnost. Maxovo chování se zhoršilo a rostliny byly za hranicí záchrany. Tomáš zůstal stínem v mém bytě a přispíval jen napětím.

Když se Petra konečně vrátila, byla jsem vyčerpaná a ulevilo se mi. Podívala se na stav mého bytu a omluvila se upřímně.

„Je mi to moc líto,“ řekla, když sbírala Maxe a rostliny. „Neuvědomila jsem si, jak těžké to bude.“

„To je v pořádku,“ odpověděla jsem unaveně. „Ale příště si najdi někoho jiného.“

Když odcházeli, nemohla jsem si pomoct cítit pocit selhání. Navzdory mým nejlepším snahám jsem nedokázala udržet věci pohromadě. Bylo to tvrdé připomenutí toho, že někdy, bez ohledu na to, jak moc se staráte nebo snažíte, věci prostě nevyjdou.