„Poslala jsem syna domů s nemocným vnukem. Ukázalo se, že to byla moje chyba“

Byl chladný páteční večer, když mi zavolal můj syn, Marek. Zněl nadšeně, téměř rozjařeně. „Mami, chci vzít Terezu na rande. Už jsme na žádném nebyli věky. Můžeš pohlídat Tomáška na pár hodin?“ zeptal se.

Svého vnuka Tomáška zbožňuji. Je to bystrý, energický pětiletý kluk, který mi přináší tolik radosti do života. „Samozřejmě, ráda,“ odpověděla jsem bez váhání. Slyšela jsem úlevu v Markově hlase, když mi vděčně děkoval.

Přivezli Tomáška kolem 18. hodiny. Tereza vypadala zářivě a Marek byl šťastnější než kdy jindy za poslední měsíce. „Vrátíme se do deseti,“ řekl a rychle objal Tomáška, než odešli.

Tomášek a já jsme se pustili do naší obvyklé rutiny. Hráli jsme si s jeho autíčky, četli několik jeho oblíbených knížek a dokonce jsme spolu upekli sušenky. Všechno se zdálo být perfektní až do osmé hodiny večer, kdy Tomášek začal vypadat trochu bledě.

„Babičko, bolí mě bříško,“ řekl a chytil se za břicho. Pocítila jsem záchvěv obav, ale snažila jsem se zůstat klidná. „Možná si potřebuješ trochu odpočinout,“ navrhla jsem a vedla ho na pohovku.

Jak minuty ubíhaly, Tomáškův stav se zhoršoval. Začal se potit a stěžoval si na závratě. Rozhodla jsem se zavolat Markovi a Tereze. „Tomášek se necítí dobře. Myslím, že byste měli přijet domů,“ řekla jsem jim.

Přijeli během dvaceti minut, jejich večer byl přerušen. Tereza okamžitě vzala Tomáška do náruče, její tvář byla plná starostí. „Vezmeme ho na pohotovost,“ řekl Marek napjatým hlasem.

Když odjeli, pocítila jsem vlnu viny. Něco jsem přehlédla? Měla jsem jim zavolat dříve? Tyto otázky mě pronásledovaly, zatímco jsem čekala na zprávy.

Kolem půlnoci mi Marek zavolal. „Mami, Tomášek má vážnou infekci žaludku. Doktoři dělají vše, co mohou,“ řekl s hlasem plným zlomení. Srdce mi kleslo. Jak se to mohlo stát?

Následující dny byly rozmazané návštěvami v nemocnici a bezesnými nocemi. Tomáškův stav kolísal a lékaři se snažili určit přesnou příčinu jeho nemoci. Nemohla jsem setřást pocit, že jsem za to nějak zodpovědná.

Jednoho večera mě Marek vzal stranou. „Mami, doktoři si myslí, že Tomášek mohl sníst něco, co spustilo infekci. Pamatuješ si, co měl u tebe?“ zeptal se.

Snažila jsem se vybavit si každý detail našeho večera spolu. „Pekli jsme sušenky, ale ujistila jsem se, že všechno bylo čisté a čerstvé,“ řekla jsem s třesoucím se hlasem.

Marek si povzdechl a promnul si spánky. „Ještě si nejsou jistí, ale myslí si, že to mohlo být něco v těstě,“ řekl tiše.

Ta vina byla zdrcující. Způsobila jsem nechtěně utrpení svého vnuka? Ta myšlenka byla nesnesitelná.

Dny se změnily v týdny a Tomáškův stav se pomalu zlepšoval. Ale napětí v naší rodině bylo hmatatelné. Marek a Tereza byli vyčerpaní, jejich kdysi šťastné tváře nyní poznamenané starostmi a únavou.

Jedno odpoledne, když jsem seděla u Tomáškovy nemocniční postele, podíval se na mě svýma velkýma nevinnýma očima. „Babičko, budu v pořádku?“ zeptal se tiše.

Oči mi zalily slzy a přikývla jsem. „Ano, miláčku, budeš v pořádku,“ zašeptala jsem a modlila se, aby má slova byla pravdivá.

Tomášek se nakonec uzdravil, ale mezi mnou a Markem už nikdy nebylo všechno jako dřív. Nevyřčená vina visela ve vzduchu jako stálá připomínka toho osudného večera.

Stále vídám Tomáška pravidelně, ale radost je často zastíněna přetrvávajícím pocitem viny. Je to břemeno, které si ponesu po zbytek svého života.