„Moje děti mě chtějí dát do domova důchodců a prodat můj dům“: Potřebuji zvláštní péči, kterou mi nemohou poskytnout
Jana vždy snila o tom, že bude matkou. Od chvíle, kdy poprvé držela v náručí svého prvorozeného syna Petra, věděla, že pro své děti udělá cokoliv. O dva roky později se narodila její dcera Eva a Janin život byl kompletní. Vložila celé své srdce a duši do jejich výchovy, často obětovala své vlastní potřeby a touhy, aby jim zajistila vše, co potřebovali.
Janin manžel zemřel, když byly děti ještě malé, a ona je musela vychovávat sama. Pracovala na dvou zaměstnáních, aby vyšla s penězi, často se vracela domů vyčerpaná, ale přesto si našla energii pomáhat s úkoly, účastnit se školních akcí a poskytovat milující domov. Nikdy si nestěžovala, protože věřila, že být matkou je nejdůležitější práce na světě.
Když Petr a Eva dospěli, Jana je nadále podporovala všemi možnými způsoby. Pomohla jim zaplatit školné na vysoké škole, spolupodepsala jejich první byty a dokonce poskytla finanční pomoc, když čelili těžkým časům. Vždy tu pro ně byla, bez ohledu na okolnosti.
Nyní ve svých sedmdesáti letech se Janino zdraví začalo zhoršovat. Trpí artritidou, což jí ztěžuje pohyb, a nedávno jí byla diagnostikována raná fáze demence. Navzdory těmto výzvám se snažila udržet si nezávislost a žít sama v domě, kde vychovala své děti.
Jednoho večera přišli Petr a Eva na večeři. Jana byla nadšená, že je má oba pod svou střechou, vzpomínali na staré časy a sdíleli příběhy z jejich dětství. Ale jak večer pokračoval, rozhovor nabral směr, který Jana nečekala.
„Mami,“ začal Petr váhavě, „mluvili jsme spolu a myslíme si, že je čas, abys se přestěhovala do domova důchodců.“
Janě se sevřelo srdce. „Domov důchodců? Proč bych tam měla jít? Stále se o sebe dokážu postarat.“
Eva se přidala: „Mami, víme, že je těžké to přiznat, ale potřebuješ více péče, než ti můžeme poskytnout. Oba máme své rodiny a práce. Nemůžeme tu být pořád, abychom ti pomohli.“
Jana pocítila vlnu zrady. Po všem, co pro ně udělala, jak mohli vůbec navrhnout něco takového? „Ale tohle je můj domov,“ protestovala. „Tady jsem vás vychovala. Mám tu tolik vzpomínek.“
Petr si povzdechl. „Chápeme to, mami. Ale už není bezpečné žít sama. A potřebujeme prodat dům, abychom pokryli náklady na tvou péči.“
Janě se do očí nahrnuly slzy. Vždy si představovala, že zestárne ve svém domově obklopená vzpomínkami na svou rodinu. Myšlenka na to, že ho opustí, byla nesnesitelná.
„Prosím,“ prosila, „musí existovat jiný způsob.“
Ale Petr a Eva byli rozhodní. Už si našli domov důchodců, který podle nich poskytne Janě potřebnou péči. Ujišťovali ji, že je to pěkné místo s přátelským personálem a dalšími obyvateli, se kterými by se mohla stýkat.
Přes jejich ujištění se Jana nemohla zbavit pocitu opuštění. Dala svým dětem všechno a teď byli připraveni ji odložit stranou právě ve chvíli, kdy je nejvíce potřebovala.
V následujících týdnech Jana neochotně balila své věci, každý předmět byl bolestnou připomínkou života, který opouštěla. Den jejího přestěhování do domova důchodců byl jedním z nejtěžších v jejím životě. Když se usadila ve svém novém pokoji, nemohla se ubránit hlubokému pocitu ztráty a osamělosti.
Petr a Eva ji občas navštěvovali, ale jejich životy byly zaneprázdněné a jejich návštěvy se časem stávaly méně častými. Jana trávila většinu dní sama, toužící po pohodlí svého domova a přítomnosti své rodiny.
Jak měsíce plynuly, Janino zdraví se nadále zhoršovalo. Personál domova důchodců se snažil o ni pečovat co nejlépe, ale nebylo to stejné jako mít své děti po boku. Často přemýšlela o tom, zda by věci byly jiné, kdyby udělala jiné rozhodnutí nebo kdyby nebyla tak nesobecká při výchově svých dětí.
Nakonec si Jana uvědomila, že život ne vždy dopadne tak, jak doufáme. Navzdory jejím nejlepším snahám a obětem se ocitla sama na místě, které nikdy nepociťovala jako domov.