„Nemůžete se spoléhat na své děti navždy: Těžký rozhovor s mou tchyní“

Když loni zemřel můj tchán, byla to pro naši rodinu zdrcující rána. Byl oporou, která držela vše pohromadě, a jeho absence zanechala prázdnotu, kterou se zdálo nemožné zaplnit. Zatímco jsme všichni truchlili, moje tchyně, Jana, čelila jinému druhu krize. Nikdy v životě nepracovala, protože můj tchán byl vždy jediným živitelem. Nyní zůstala bez jakýchkoli prostředků a očekávala, že se o ni postaráme my.

Nejprve jsme s manželem dělali vše, co bylo v našich silách, abychom jí pomohli. Platili jsme její účty, nakupovali potraviny a dokonce se starali o její lékařské výdaje. Ale jak měsíce přecházely v rok, bylo jasné, že toto uspořádání není udržitelné. Máme dvě vlastní děti, které musíme podporovat, a finanční zátěž začínala být neúnosná.

Jednoho večera, poté co jsme uložili děti do postele, jsem si sedla s manželem, abychom situaci probrali. „Musíme si promluvit s tvojí mámou,“ řekla jsem. „Nemůže se na nás spoléhat navždy.“

Přikývl, vypadal vyčerpaně. „Vím, ale co máme dělat? Nemá žádné dovednosti, žádné pracovní zkušenosti. Nikdy ani nebyla na pracovním pohovoru.“

„Musíme být k ní upřímní,“ trvala jsem na svém. „Musí pochopit, že si musí najít způsob, jak se o sebe postarat.“

Druhý den jsme Janu pozvali na večeři. Po jídle jsme ji usadili v obývacím pokoji. Můj manžel začal rozhovor jemně. „Mami, musíme si promluvit o něčem důležitém.“

Podívala se na nás se směsicí zvědavosti a obav. „Co se děje?“

„Pomáháme ti už rok,“ začal. „Ale nemůžeme to dělat donekonečna. Máme vlastní rodinu, o kterou se musíme starat.“

Její tvář posmutněla a podívala se na mě jako by hledala podporu. „Ale co mám dělat? Nikdy jsem nepracovala.“

Zhluboka jsem se nadechla a promluvila. „Jano, chápeme, že je to pro tebe těžké. Ale musíš začít přemýšlet o své budoucnosti. Existují programy, které ti mohou pomoci naučit se nové dovednosti a najít práci.“

Zavrtěla hlavou a v očích se jí objevily slzy. „Jsem na to příliš stará. Kdo by mě zaměstnal?“

„Nejsi příliš stará,“ řekla jsem pevně. „Existuje spousta lidí, kteří začínají novou kariéru později v životě. Musíš být jen ochotná to zkusit.“

Rozhovor pokračoval hodiny. Jana byla odolná, dělala výmluvy a vyjadřovala své obavy. Ale my jsme stáli pevně a vysvětlovali jí, že i když jí budeme vždy poskytovat emocionální podporu, nemůžeme být jejím finančním opěrným bodem.

V následujících týdnech se Jana neochotně zapsala do programu pracovního školení v místním komunitním centru. S kurzem bojovala a často nám volala s pláčem, že to nezvládne. Povzbuzovali jsme ji, jak jen jsme mohli, ale bylo jasné, že není plně odhodlaná.

Uplynuly měsíce a Janin pokrok byl minimální. Navštěvovala kurzy sporadicky a projevovala malý zájem o hledání práce. Finanční zátěž naší rodiny stále rostla a napětí mezi mnou a manželem začalo narůstat.

Jednoho večera po dalším hádce o peníze jsem se rozplakala. „Nevím, jak dlouho to ještě vydržíme,“ řekla jsem.

Můj manžel vypadal poraženě. „Ani já ne.“

Nakonec si Jana nikdy práci nenašla. Nadále se na nás spoléhala a náš vztah s ní se stále více napínal. Finanční břemeno si vybralo svou daň na našem manželství a vedlo k neustálému stresu a hádkám.

Někdy tvrdá láska nestačí k tomu, aby změnila něčí cestu. A i když jsme se snažili ze všech sil pomoci Janě stát se soběstačnou, byla to bitva, kterou jsme nakonec nemohli vyhrát.