„Můj manžel a děti přišli pozdě domů od babičky: Pak jsem zjistila skutečný důvod“

Soboty byly vždy zvláštním dnem v naší domácnosti. Byl to den, kdy můj manžel, Tomáš, vzal naše dvě dcery, Emu a Sáru, na návštěvu k jejich babičce, jeho matce. Tato tradice začala před více než rokem, krátce po narození Sáry. Navzdory radosti z nového vnoučete se moje tchyně, Lenka, zdála být lhostejná. Navštěvovala nás jednou měsíčně, přinesla dárky, strávila s dívkami pár hodin a pak odešla. Ema, naše nejstarší, ji sotva poznávala.

Minulou sobotu to nebylo jinak—nebo jsem si to alespoň myslela. Tomáš a dívky odešli kolem 10 hodin ráno, jako obvykle. Využila jsem tento čas k tomu, abych dohnala domácí práce a užila si trochu klidu a ticha. Kolem 16 hodin jsem začala mít obavy. Měli být zpátky nejpozději ve 14:30. Volala jsem Tomášovi několikrát, ale nebral to. Moje úzkost rostla s každou minutou.

Konečně, v 17 hodin, vešli do dveří. Tomáš vypadal vyčerpaně a dívky byly neobvykle tiché. Zeptala jsem se, co je zdrželo tak dlouho, ale Tomáš to odbyl s tím, že ztratili pojem o čase. Něco bylo špatně, ale rozhodla jsem se to prozatím nechat být.

Později ten večer, když jsem ukládala Emu do postele, zašeptala něco, co mi nahnalo husí kůži. „Mami, babička dnes plakala,“ řekla tiše. Zeptala jsem se jí proč, ale jen pokrčila rameny a otočila se ke spánku.

Druhý den jsem se rozhodla zavolat Lence a zjistit, jak se má. Zvedla to na třetí zazvonění, její hlas byl roztřesený a vzdálený. Zeptala jsem se, jestli je všechno v pořádku, a po dlouhé pauze se konečně otevřela.

„Tomáš ti to neřekl?“ zeptala se s hlasem plným zlomení. „Já… mám rakovinu.“

Cítila jsem se, jako by se mi pod nohama propadla zem. Lenka vysvětlila, že byla diagnostikována před několika měsíci, ale nechtěla nás zatěžovat touto zprávou. Tajně podstupovala léčbu a snažila se udržet zdání normálnosti kvůli dětem.

Tomáš to zjistil teprve nedávno a snažil se s tím vyrovnat. Tu sobotu strávili u ní více času, protože Lenka chtěla vytvořit nějaké vzpomínky s vnoučaty, dokud ještě mohla.

Ten večer jsem Tomáše konfrontovala. Zhroutil se v slzách a přiznal, že nevěděl, jak mi to říct nebo jak se vypořádat s nemocí své matky. Seděli jsme v tichu snad hodiny, oba zápasící s tíhou této zprávy.

Následující týdny byly rozmazané návštěvami v nemocnici a těžkými rozhovory. Lenkův stav se rychle zhoršoval. Dívky byly příliš mladé na to, aby plně pochopily, co se děje, ale cítily napětí a smutek, který obklopil náš domov.

Jednoho večera, když jsme seděli u Lenkina nemocničního lůžka, vzala mě za ruku a zašeptala: „Postarej se o ně za mě.“ To byla její poslední slova předtím, než upadla do bezvědomí.

Lenka zemřela o několik dní později. Prázdnota, kterou po sobě zanechala, byla obrovská nejen pro Tomáše, ale pro nás všechny. Dívky se často ptaly na babičku a pokaždé jsme se snažili vysvětlit jednoduchými slovy, že už s námi není.

Život má způsob házet klacky pod nohy ve chvílích, kdy to nejméně čekáte. Naše soboty už nejsou naplněny návštěvami u babičky doma, ale vzpomínkami na ženu, která milovala svá vnoučata svým tichým způsobem.