„Sama v boji: Mé prosby o pomoc zůstávají nevyslyšeny“

V rušných předměstích Prahy je život pro mnoho rodin křehkou rovnováhou. Pro Janu Novákovou, 34letou marketingovou manažerku, se tato rovnováha nebezpečně naklání. Ona a její manžel Petr mají oba náročné práce na plný úvazek. Přesto, pokud jde o správu jejich domácnosti a péči o jejich dvě malé děti, odpovědnost leží výhradně na Janiných bedrech.

Každé ráno Jana vstává za úsvitu. Připravuje snídani, balí svačiny a zajišťuje, aby jejich děti, Eliška a Jakub, byly připraveny do školy. Petr si naopak užívá pohodové ranní rutiny, popíjí kávu a prochází si telefon. Když Jana spěchá ven, aby odvezla děti do školy před odchodem do práce, Petr jen mává na rozloučenou.

V práci Jana balancuje mezi schůzkami, termíny a telefonáty s klienty. Její mysl však nikdy není daleko od mentálního seznamu domácích prací, které ji čekají po návratu domů. Prádlo potřebuje složit, večeře připravit a dům zoufale potřebuje úklid. Navzdory své únavě se protlouká dnem, poháněná kofeinem a čistou vůlí.

Večery nejsou o nic méně hektické. Po vyzvednutí dětí z jejich odpoledních aktivit se Jana vrhá do své druhé směny doma. Vaří večeři, zatímco pomáhá Elišce s domácími úkoly a dohlíží na Jakuba při hře. Petr se vrací domů později večer, často s výmluvami na pracovní závazky nebo dopravní zácpy.

„Můžeš dnes večer umýt nádobí?“ ptá se Jana jednoho večera, její hlas zabarvený únavou.

„Jsem opravdu unavený,“ odpovídá Petr odmítavě a usazuje se na gauči s ovladačem od televize v ruce.

Toto se stalo známým refrénem v jejich domácnosti. Navzdory Janiným opakovaným žádostem o pomoc zůstává Petr lhostejný. Věří, že protože je Jana „lepší“ v řízení domácnosti, měla by v tom pokračovat. Jeho občasné pokusy pomoci jsou v nejlepším případě polovičaté a často vedou k tomu, že má Jana ještě více práce.

Víkendy nenabízejí žádnou úlevu. Zatímco Petr si užívá golf s přáteli nebo dohání sportovní přenosy, Jana se potýká s nahromaděnými úkoly týdne. Nákupy potravin, úklid, praní—úkoly, které by mohly být sdíleny—zůstávají na ní samotné.

Janina frustrace roste s každým dalším dnem. Cítí se uvězněná v cyklu nekonečných povinností bez podpory svého partnera. Její pokusy komunikovat své potřeby jsou ze strany Petra přijímány obranou nebo lhostejností.

„Taky tvrdě pracuji,“ argumentuje Petr pokaždé, když téma otevře. „Potřebuji svůj čas na odpočinek.“

Jana chápe potřebu relaxace, ale přemýšlí, proč její vlastní potřeba odpočinku nikdy není uznána. Touží po partnerství, kde by byly povinnosti sdíleny rovnocenně, kde by její únava byla přijímána s empatií místo apatie.

Jak měsíce plynou bez změny, Janina zášť narůstá. Cítí se neviditelná ve svém vlastním domově, její úsilí neoceněné a její hlas neslyšený. Tíha nesení domácnosti sama si vybírá daň na jejím duševním i fyzickém zdraví.

Jednoho večera, po další hádce o nedokončené domácí práce, sedí Jana sama v kuchyni. Slzy frustrace jí stékají po tvářích, když přemýšlí o své situaci. Miluje Petra, ale přemýšlí, jak dlouho může takto pokračovat.

Ve společnosti, která často prosazuje rovnost ve vztazích, je Janin příběh jasnou připomínkou toho, že mnozí stále bojují s tradičními genderovými rolemi doma. Její prosby o pomoc zůstávají nezodpovězené a ona musí sama čelit výzvám pracovního a rodinného života.